Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jako asi každý, také jsem miloval. Nebyla to láska ke sportu nebo ke spánku, ale láska k děvčeti, které jsem měl každý den na očích, jelikož jsme chodili na stejnou střední školu. Jenomže já chtěl více než ji jen pořád a pořád potkávat, být svazován mlčenlivostí a trapně ji zdravit.

Jmenovala se Monika, měla dlouhé hnědé vlasy, každý den jinak upravené, moc přitažlivé tělo a voněla po vanilkovém cukru. Přitahovala mě svými pohyby, úsměvem, kapku praštěným stylem v oblékání, ba dokonce i velikostí bot.

Mělo to velký dopad na mé soustředění při hodinách - nemohl jsem na ni přestat myslet, když jsem cítil, že je ve stejné budově. Zhoršily se mi známky, byl jsem zkrátka slabší a věděl jsem, že klíčem k úspěchu je seznámit se s ní blíže než dosud. To ale nebylo jednoduché, a proto jsem musel udělat nějaké menší opatření.

Muselo to být rychlé a stručné.
Dne 7. listopadu jsem už nezvládal situaci. Přišel jsem do školy a spatřil její hnědé vlasy, cítil její vůni vanilky a aby toho nebylo málo, měla navíc výbornou náladu a zářila jako anděl. Neměl jsem co ztratit! Každým mým krokem směrem k ní jsem cítil vyšší a vyšší adrenalin v těle.
Když už jsem se dostal do značné blízkosti, zeptal jsem se její kamarádky, jestli mi ji na chvíli nepůjčí, že ji jí za chvíli vrátím. Souhlasily...

Odvedl jsem si ji do šatny a celý nervózní jí řekl tohle: "Nebudu to protahovat, chci jen říct, že jsi moc hezká a něco velkého k tobě cítím, budu ve 12 hodin před školou u kašny a jestli bys chtěla, můžeme si popovídat..."
Ona pouze odvětila: "Dobře." A odešla zpět.

Celé čtyři hodiny jsem přemýšlel nad tím, zdali přijde, či nikoliv. Byl jsem si jistý, že nedorazí, už jsem si i říkal, že jsem to zkazil a udělal chybu.

Odbila dvanáctá hodina, překročil jsem práh dveří a ona tam seděla. V tom okamžiku jsem ztuhl a zároveň jsem měl nepředstavitelnou radost z jejího příchodu. Usmívala se na mě a já na ni. Venku byla zrovna velká zima a já si nemohl nevšimnout, že na sobě měla jen lehký svetřík, a tak jsem jí nabídl moji zimní bundu.
Mezi spousty kouřícími lidmi jsme si povídali o různých věcech, smáli se a já se cítil jako v ráji. Bál jsem se, že třeba naskytnou nějaké trapné tiché chvilky, ale ono nic, žádné ticho nebylo, zřejmě jsme si padli do noty.

Uběhlo pár dalších setkání a věřte nebo ne, zanedlouho byla jen moje!
Od 7. listopadu nabral můj život větší obrátky. Každý den jsem se snažil trávit co nejvíce času jen s ní. A vyplatilo se, žijeme spolu až dosud.
Láska je složitá věc, ale musí se na ni lehce!