Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Odsouhlaseno? Skvěle!"
Jsem jako u vytržení, ačkoliv mé nadšení nikdo jiný nesdílí. Je druhá hodina ranní a mně se podařilo přesvědčit své přátele, abychom šli prozkoumat hřbitov. Miluji ten pocit, když mám strach a do těla se mi vyplavuje adrenalin. Člověk se cítí doopravdy naživu a ztrácí ponětí o všedních problémech. Vše má ale své hranice...

Oblékáme si bundy a já se snažím odstranit poslední nastalé pochybnosti.
"No tak... Co by se asi mohlo stát?"
"Dobře, tak nás tam doveď!"
Brodíme se tmou a já hrdě stojím v čele našeho průvodu. Kamarádi si něco mezi sebou šuškají, ale nevěnuji tomu pozornost. Máme přeci před sebou misi a je jen na mně, aby dopadla zdárně.

Stojíme před vraty.
"Jsou zamčená, smůla, musíme se vrátit," řekl jeden z přátel, vědom si toho, že mě ještě víc vyburcuje, abychom se nevraceli.
"V tom případě to musíme přelézt," odpovídám, pyšný na svou odvahu.
"Fajn, běž první..."
S trochou námahy vylezu na zeď a seskočím. Rozhlížím se a kochám se klidem, který tu panuje.

Několik vteřin jsem ponořen ve svých myšlenkách, až mi najednou probleskne hlavou: "Takový klid tu přeci být nemůže, vždyť mám s sebou společníky!"
Nikoho ale nevidím, což v takové tmě není překvapením.
"Haló?"
Nikdo nereaguje.
"No jasně, dostali strach a šli domů," snažím se uklidnit, ale přesto jsem přinejmenším zmatený. Přeci bych slyšel kroky, kdyby odešli. S tlukoucím srdcem vylézám na zeď, kterou jsem zdolal před několika vteřinami. Stalo se jim něco? Chtějí mě vystrašit? Na žádnou otázku ale odpověď nenacházím. Najednou mou pozornost zaměstná šustění listí.
"Je tam někdo!?"
Snažím se rozeznat nějaké obrysy, ale marně. Náhle ucítím na noze dotek. Slyším křik a vzápětí poznávám, že nepatří nikomu jinému než mně. Padám ze zídky tvrdě na zem, nikdy jsem snad nebyl víc vyděšený. Vzápětí slyším jen neutuchající smích...

Snažil jsem se hrát na odvážného rytíře jako ve filmech, a to nemohlo dopadnout jinak než zesměšněním ze strany druhých. A myslím, že je to tak správně. Nikdo by se totiž neměl nechat přerůst svou vlastní pýchou.