Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Když přemýšlím nad tím, kdy jsem se opravdu bál, mohl bych napsat o mém dětství, kdy jsem měl strach z čertů, nebo o stálých obavách z návštěv zubního lékaře. Avšak rozhodl jsem se podělit o jednu příhodu z doby, kdy jsem navštěvoval základní školu. Když si na to teď s kamarády vzpomeneme, přijde nám to komické a nebojím se říci až směšné. Ale tenkrát nám do smíchu nebylo...

Píše se rok 2010, sedím ve své třídě se spolužáky osmého ročníku a s nadšením čekáme na hodinu českého jazyka. Hodina je jako každá jiná, avšak najednou nám paní učitelka říká: "Dnes nám do školy přišly Scio testy. V brzké době se připravte, že si je napíšete. Jedná se o testy, které by měly prokázat vaše studijní znalosti. Datum, kdy si tento test napíšete, vám upřesním..."
Jelikož jsme už v 8. ročníku, kdy se studenti již pomalu musí rozmýšlet, kam dál povedou jejich kroky, ne všem byl tento test lhostejný.

Nastal den "D". Před samotným testem jsme nedostali nějaké striktní instrukce, že by to bylo individuální nebo že bychom se nesměli ptát, pokud bychom něco nevěděli. Sesedli jsme si proto já, Dominik Špinka a ještě jeden spolužák - jedni z mála z těch, kteří chtěli uspět - do úzkého kruhu a začali test vyplňovat. Před každým křížkem v záznamovém archu jsme se nejprve společně shodli na odpovědi a až poté hrdě zaškrtávali. Poté co jsme celý test zdolali, obrazně jsme si podali ruce a dál na něj nemysleli...

Uběhl týden, žádné zprávy o výsledcích, nic zvláštního se nedělo. Opak byl však pravdou. Byl až moc velký klid - klid před bouří.

Byli jsme zrovna na hodině dějepisu, probírali látku, když tu najednou někdo zaklepal na dveře. Do třídy vstoupil zástupce s ředitelkou školy. Již od pohledu neměli na tvářích příjemné výrazy.
"Šanda, Špinka, Kozák!"
Nikdo z nás nevěděl, co se děje. Jelikož však bylo vyvoláno naše trio, které se tak urputně snažilo ze všech sil uspět ve Scio testu, něco málo jsme již tušili.
"Chcete nám něco říct o vašich výsledcích?" ptá se nás paní ředitelka. A tím uhodila hřebíček na hlavičku.
"Nevěděli jsme, že ..." ani jsem to nedořekl a už jsem byl umlčen.
"Tak vy jste nevěděli! Chodíte do první třídy, že nevíte, co se sluší a patří o písemné práci!?"
Za nepříjemného kázání jsme pouze stáli jak na strážnici; přikyvovali, když to bylo na místě, a slibovali, že se nic podobného nebude již opakovat. Mysleli jsme si, že z toho vybruslíme pouze tímto výstupem. Naivně.
"Za porušení pravidel vám všem třem uděluji napomenutí ředitele a na klasifikační poradě bude hlavním předmětem, zda nedostanete dvojku z chování!" dostalo se nám důrazného oznámení, načež paní ředitelka společně se svým zástupcem odešli.

Ve třídě byl najednou klid. Nikdo se nesmál, nikdo nic neříkal. Pouze byl slyšet lehký šepot. Obrátili jsme se na učitele, který na nás v den, kdy se test psal, dohlížel a zeptali se jej na nějaké informace. Moc toho nevěděl, ale znal to zásadní: já, Dominik i třetí adept na dvojku z chování jsme test napsali pouze s jednou stejnou chybou, tedy s celkovým hodnocením 99,87 %! Výsledek to byl úchvatný. Avšak strach z toho, že se nedostaneme na střední školu, byl mnohem větší!

A jak co celé dopadlo? Tento rok maturuji na střední škole, na kterou jsem si přál jít, žádná dvojka z chování se nekonala a kdykoliv si vzpomeneme na náš téměř dokonalý výsledek, se slzou v očích si vybavujeme, jak jsme stáli před ředitelkou školy jako před katem, který obeznamoval ostatní s naším přestupkem a my čekali na výsledný ortel. Až po čase jsme se dozvěděli, že učitelé, kteří na nás po dobu vyplňování dohlíželi, přišli o prémie, neboť nás nechali pracovat společně.