Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Byla sobota, pozdě večer. V místnosti plné tmy mi obličej ozařovala pouze televize a já se ani nehnula. V jedné dlani jsem svírala mobil a neustále ho kontrolovala. Nic, za celý den ani nepípl. Skoro jsem doufala, že se rozbil. Dveře byly odemčené, kdyby chtěl přijít na návštěvu a v troubě byla bábovka. Pekla jsem ji ráno a potom jsem ještě běžela pro víno. Někdo mi kdysi říkal, že to správné červené z Moravy dokáže nastartovat konverzaci i atmosféru. Akorát už tehdy nezdůraznil, že zapotřebí není jenom dobré víno, ale i společnost. Přepnula jsem program v televizi, na hraný smích jsem neměla náladu.

Prstem jsem jezdila po dotykovém telefonu tam a zpátky, zpátky a tam. Četla jsem si zprávy od všech lidí, co slíbili přijít a nakonec se neukázali. Když jsem nastupovala do nového zaměstnání, bála jsem se, že si nenajdu nové přátele. Teď tu musím tiše sedět sama, protože mi nezbyli ani ti staří.

Korková zátka vyletěla do vzduchu, až jsem se polekala. Víno pomalu zašumělo na dně skleničky a já si připila. Na budoucnost a na svoje štěstí, nikomu jinému ho nepřeji.

Z deseti pozvaných se jich omluvilo šest, zbytek jednoduše nepřišel. Kamarádka naplánovala romantickou večeři s přítelem a dva bývalí kolegové šli raději do klubu. Napsali sice diplomaticky, že musí trávit večer s nadřízenou, ale ta se stihla omluvit kvůli chřipce v rodině. Snad si ten společný večer u teplé hovězí polévky, jak si ho nejspíš naplánovali, užijí, protože i já se náramně bavím. A víno mi mezitím při té zábavě došlo. Sakra.

Zaslechla jsem smích a něco se ve mně pohnulo.
"Přece nemohli zapomenout," dloubl si v mé hlavě tenký hlásek a šeptal dál.
"Přichystali pro tebe akorát překvapení," opakoval a já tomu v ten okamžik uvěřila.
Jak jinak, určitě přijdou. Smích se přesunul pod okno. Opřela jsem se o parapet a na špičkách si prohlížela noční výhled na spící město. Nikoho jsem neviděla, ale rozhlížet jsem se nepřestala.

Sklo zasténalo pod sněhovou kuličkou, co se rozplácla na okně pár centimetrů od mého obličeje. Strašlivě jsem se lekla. Přes kapičky tající vody jsem zahlédla tři malé kluky, jak utíkají do vedlejší uličky. Takový nevychovanci, a přesto má jediná dnešní společnost.

Zamkla jsem dveře a ukrojila si dílek bábovky. Digitální hodinky zavěšené nad televizí přepnuly na půlnoc a tiše zapípaly. Je mi přesně třicet let a jeden den a všem je to jedno. Z televize se ozýval smích a já šla spát.