Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Byla temná noc a já se musela vrátit domů od kamarádky. Nevadila mi tma, protože ji obdivuji a nemám z ní strach. Cítila jsem okolo sebe krásně tajemnou atmosféru a nechala se jí unášet až na hřbitov. Měsíc byl v úplňku a osvěcoval ten osamocený kout. Pár starých stromů naklánělo ve větru své staré větve a působilo to celé velice děsivě. Jenže mě tyto podněty nevyděsily a naopak se mi zachtělo v tomto prostředí zůstat. Dýchala na mě starobylost křížů a památníků. Velká socha anděla umístěná na bráně jako by na mě hleděla. Zatřásla jsem se při té představě.
Z dálky jsem zaslechla hřmot. Ten zvuk mě vylekal, napadla mě myšlenka, jak je možné, aby se někdo bál bouře, když se nebojí nočního hřbitova.
Ráda bych ještě na tom tajuplném místě zůstala, ale strach z bouře mě donutil k ústupu. Přece jen bouře je živel a nelze předvídat, jak skončí a co její blesky zasáhnou. Mé kroky zrychlily a blížila jsem se k domovu.
Náhle se vše zatemnilo. Zem se zvedla proti mně a já cítila jen tvrdý dopad na zem. Tvář jsem ještě stihla otočil na stranu a po dopadu jsem otevřela oči. Vše se to seběhlo v mžiku. Já ještě viděla odlétající postavu. Pak se mi zavřely oči a propadla jsem do bezvědomí.
Nevím, jak přesně dlouho jsem byla v bezvědomí, ale když jsem se probrala, tak mě objala má maminka a řekla, že jen díky mému pádu ještě žiji, že prý mi na nohy spadl jeden z těch stoletých stromů. Nepromluvila jsem, jen jsem si vzpomněla na tu odlétající postavu. V hlavě mi bleskla myšlenka: Byl to Anděl?
Jestli ano, tak jsem opravdu vděčná za jeho záchranu. "Děkuji ti!"