Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Měla jsem krásné dětství. S radostí vzpomínám na ty krásné okamžiky plné radostného smíchu s mým nejlepším přítelem Mirkem. Nebyl nijak výjimečný, nosil svetr s norskými vzory, měl pár kil navíc a jeho rodina neměla nikdy moc peněz. Byl to však můj přítel. Teď už vím, že to byl můj jediný opravdový přítel.
Když jsem přešla do puberty, začala jsem se za Mirka stydět. Připadala jsem si trapně, když jsem chodila vedle něj po prostorných školních chodbách a už se mi nejevil ani vtipný ani zábavný. Zdálo se mi hloupé a zbytečné trávit s ním čas. Chtěla jsem patřit mezi ně. Mezi holky, které proplouvaly po chodbách a nebylo jediného kluka, který by se za nimi neotočil. Mezi ty, co chodily vždy dokonale nalíčené a jejich oblečení bylo vždy jako vystřižené z módního časopisu. Nyní už jsem si jistá tím, že jsou a byly nesnesitelné a nafoukané, ale tehdy byly mými vzory. Přála jsem si vypadat jako ony a také se tak chovat. Byla jsem pro to schopná udělat cokoliv. Občas jsem jim dala opsat referát, tu a tam jsem před nimi ponížila Mirka, abych je pobavila a při testech jsem jim napovídala... A to vše proto, aby si mě všimly. Mé touhy se zanedlouho vyplnily. Už si ani nevzpomínám, jak mě vzaly mezi sebe, ale pro mě to byla jedna velká splněná touha. Zvedlo se mi sebevědomí, myslela jsem si, že jsem něco víc než všichni kolem mě, užívala jsem si života a všeho kolem něj plnými doušky a bavilo mě urážet ty, mezi které jsem ještě nedávno patřila. "Nečum na mě, ty nulo" a spousta dalších vět, o kterých jsem si myslela, že nikdy nevypustím z úst. Jednou za čas mě hryzlo svědomí, nebo jsem zachytila smutný a zároveň zklamaný pohled Mirka. Já však měla to, po čem jsem tak toužila - svůj splněný sen, který se však zanedlouho měl stát noční můrou. Noční můrou, ze které se nelze probudit.
Nejprve mi bylo jen špatně. Zhubla jsem, objevily se mi velmi bolestivé puchýřky po celém těle a v noci jsem se potila. Zanedlouho jsem měla na paži fialové až hnědé fleky. Nechala jsem se vyšetřit na všechny možné choroby. Čekání na výsledky bylo nesnesitelné. Ruce se mi třásly při otvírání obálky z nemocnice. Dočetla jsem. Obálka mi proklouzla mezi prsty a listy papíru se snesly k zemi jako podzimní listí. Nakazila jsem se virem HIV. Přestože jsem se snažila, nedalo se to dlouho tajit. Už jsem jen slyšela: "Promiň, ale já dneska nemám čas", "Ne, dneska k nám nemůžeš. Máme teď doma strašnej nepořádek", "Já s tebou dneska do kina nejdu, mám zaracha"...a tisíce dalších vymyšlených výmluv. Ti, které jsem pokládala za své přátele, se ke mně otočili zády a v jejich očích jsem viděla strach z mé přítomnosti, strach z mého zakašlání a potřesení si se mnou rukou. Nikdo mi nezůstal. Toho, co při mně stál, jsem odkopla a jeho místo nahradila krásnou ale falešnou iluzí. Teď, když jsem v nouzi, poznávám, že vlastně nemám žádné přátele...