Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Góóól!"
Kdybychom měli v obývacím pokoji nějaké skleničky, určitě by se v tuto chvíli zatřásly. I já jsem se lekla, jak táta zařval. Mamča se pouze zvědavě ohlédla přes rameno, zběžně zhodnotila situaci a jakoby nikým nerušena se dál věnovala své práci na počítači. Táta měl ohromnou radost, že se konečně naši hokejisté probrali. Však také bylo načase. Šlo nám o bronz, a nakonec si ho naši vybojovali čtyřmi góly do branky Rusů.
Táta vypnul televizi a stále na něm bylo vidět, jakou má radost z našeho vítězství.
"Dobrou..," zahuhlala jsem, pořádně se protáhla, vstala z křesla a zamířila do svého pokoje. Po cestě se mi ještě připletl pod nohy Čertík, náš labrador, a tak si vysloužil podrbání za uchem. Než jsem se zavrtala do postele, ještě jsem přihodila do kamen lopatku uhlí, aby to do rána nevyhaslo.

"KÝBLE, najdi ještě kýble!!" slyšela jsem odněkud z dálky.
"Aspoň tři nebo čtyři, ale velký, hodně velký!" tato slova přišla úplně z jiné strany a hned si s nimi začala pohrávat ozvěna.
Najednou jsem se někde ocitla, ale neměla jsem tušení kde. Všude kolem byla bílá hustá mlha, a já měla smíšený pocit zimy a horka. Připadala jsem si jako ve velké bublině, která mě izolovala od okolního dění. Doléhaly ke mně pouze zcela neznámé hlasy.
Prudce jsem otevřela oči a všude kolem byla černočerná tma. Pomalu jsem se posadila a dívala se před sebe. Po nějaké chvíli jsem letmo přejela pohledem na hodiny, které mi oznamovaly, že je právě 1:52. V klidu jsem si opět lehla a při pokusu pokračovat v přetrženém spánku jsem si zpětně přemítala, jak neuvěřitelně živý sen to byl.

Na bílém stropě byla obrovská červená díra a všude kolem se šířila oslňující záře, až jsem musela přimhouřit oči, jako kdybych v horkém letním dni koukala daleko do moře na zapadající slunce. Tady ale nebylo žádné moře a chybělo i to slunce. Za všechno mohla ta nepopsatelná díra, ze které se najednou začaly sypat žhavé oharky přímo na náš hnědorůžový koberec - tak právě takový pohled se mi momentálně naskýtal. Rychle jsem se otočila na druhou stranu a chtěla se tak zbavit toho zlého snu. Byl stejně tak živý jako ten první, ale na rozdíl od něj ve mně vyvolal nesrovnatelně nepříjemnější pocit...
Neměla jsem absolutně žádný pojem o čase, takže teď nedokážu s jistotou říct, jestli se mi povedlo tyto pocity zahnat jinými sny a vzbudily mě až těžké kroky, které se řítily do schodů, nebo jestli právě tyto kroky následovaly okamžitě potom, co jsem se zbaběle snažila odvrátit od toho nepojmenovatelného jevu. Ale ať už to bylo tak či onak, každopádně ve mně tyto kroky vyvolaly děsivý pocit, a okamžitě, jak jsem je zaslechla, se mi do podvědomí vloudila znovu ta hrozná vzpomínka na strop rozpálený dočervena.

"Ježíši Kriste!" vyjekla mamka zděšeným hlasem s podtónem překvapení.
"My hoříme," dodala po chvíli, kterou potřebovala na vzpamatování.
Vystřelila jsem z postele a natáhla si bleskově kalhoty. Začínala jsem mít hrozné výčitky svědomí, že jsem sama sebe přesvědčovala, že je to pouhý sen, místo toho, abych někoho vzbudila.
"Rychle začni nosit vodu," zareagoval okamžitě taťka.
Mamča tedy běžela zpátky po schodech do koupelny. Mezitím mě táta vyháněl z pokoje. Když jsem vyšla a mířila za mamčou, abych jí pomohla s nošením, hořel už i koberec.
"Ááá," ozvalo se zezdola společně s ránou a něčím, co znělo jako šplouchnutí.
"Zatraceně!" zaklela mamka.
"Co je?" zeptala jsem se.
Odpovědi jsem se dočkala téměř okamžitě. "Ále, zakopla jsem a vylila to." To už jsem byla dole a koukala na tu louži.
"Prosím tě, vytři to," křikla na mě mamča, zatímco mě míjela s již plným kýblem.
Stojím tam a v panice se snažím přijít na to, kde vezmu hadr. Je mi šíleně do breku. Prostě si chci kecnout někam do rohu a brečet. No táák, vzpamatuj se..! napomínám sama sebe. Takhle přeci nikomu nepomůžeš a ještě přiděláš starosti, pokračuji dál. Jo! povzbudím se. Rychle běžím k šuplíku, ve kterém jsou uloženy hadry. Jeden z nich vezmu a běžím zpět zlikvidovat tu louži, aby po ní nikdo neuklouzl.

Mezitím už se našim podařilo uhasit koberec a všude začínalo být plno kouře. Táta vyběhl na půdu, kde zjistil, že většina půdy společně se střechou hoří.
"Radko," houkl na mamku, "fofrem volej hasiče!"
Ta seběhla ze schodů, tam mi předala štafetu v podobě kýble, abych teď nosila vodu já.
"Stoo..pade - sát," odříkávala mamča s telefonem v ruce, na kterém vyťukávala právě toto číslo.
"..Písečná 55, hoří nám střecha, pů...," víc jsem z telefonátu nezaslechla, protože to už tátovi podávám na půdu kýbl s vodou. Ještě než ho vychrstne do plamenů, já se shýbám pro jiné dva kbelíky, které jsou tu připraveny, abych nemusela čekat, než mi ho podá zpátky. Narovnám se, neudělám ani dva kroky a těsně za mými zády spadl velký hořící kus stropu. I přesto, že jsem naprosto zřetelně cítila to sálající teplo, přeběhl mi po zádech mráz. Ještě na schodech se mi tak klepaly nohy, že jsem se musela přidržet zábradlí, abych nespadla. Dole už čekala mamča, vzala si ode mne jeden z kýblů a začala mi pomáhat.

Netroufám si odhadnout, jak dlouho to mohlo trvat, než se objevili hasiči, nebo kolik jsme mezitím nanosily kýblů. Ale když přijeli, všechny nás vyhnali ven a pustili se do práce: tři běželi s hadicí, další dva ji narovnávali, zatímco jiný už pouštěl vodu. Kmitali jako mravenečkové, práce jim šla hezky od ruky a nikdo se v práci nikomu nepletl do cesty - RADOST POHLEDĚT.
Najednou jsem neměla co dělat. Stála jsem venku, jen tak v tričku a v bačkorách bez ponožek, držela a hlazením utěšovala Čertíka a koukala, jak se všichni snaží zachránit, co se dá. Hodinky na mém levém zápěstí ukazovaly něco po půl páté. Po chvíli se tam objevili sousedé, pravděpodobně je probudily houkačky hasičů.

Teď sedím s šálkem horkého čaje v ruce, vykoupaná a zachumlaná do deky na rozkládacím gauči a Víťa mi podává talířek s ještě teplou buchtou. Tak hodní sousedé jako tady na vesnici se moc nevidí.
"Děkuju," oplatím mu jeho laskavost, ač unaveným, přesto upřímným úsměvem. Přiložím si k ústům šálek s krásně voňavým čajem a přemítám, jak neskutečně rychle se to všechno seběhlo, přitom těch zážitků a pocitů je tolik, že bych o tom mohla vyprávět celou věčnost, a stále bych neřekla vše.
Dokud někdo něco takového nezažije, nedokáže si to představit, ani kdyby to slyšel od sebelepšího vypravěče.