Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Sedím u okna. Ne, nedívám se ven. Nevidím děti, co si hrají dole na hřišti, nevidím maminky, které mají strach o své ratolesti, nevidím slunce ani list, který padá z kvetoucí jabloně. Jen lehký vánek, kličkující mezi vysokými paneláky, vydává slabý zvuk a cuchá mé vlasy vlající z okna. Nemohu!
Cvak. Zaslechla jsem dveře. Někdo přišel. "Ahoj, moje holčičko." "Á, babi to jsi ty? Pořád si nemohu zvyknout, že rodiče už nepříjdou." Babička si hlasitě a smutně oddychne, "přišla jsem ti jen uvařit, Klárinko. Hned zase budu muset do práce, miláčku." "To neva babi, nejsem přece malá holka, umím se o sebe postarat." Trochu se pousměji. I když jsem ještě dost nešikovná, pokouším se po hmatu rozpoznávat věci kolem sebe, abych stále dokola nenarážela do skříní, stolů a židliček. Vůně babiččina kuřete mi připomíná maminku...vařila stejně dobře, možná i líp. Na jídlo ale nemám ani pomyšlení. Babička nese talíř do pokoje. "Nech si chutnat, já běžím!"
Jídla se ani nedotknu. Pomalu jdu zase k oknu. Poslouchat hlasitý zpěv ptáků, hřmění motoru aut, vítr, mladé puberťáky, kteří pokouší své zdraví s cigaretou a bůh ví s čím ještě v ruce, a vzpomínat na ten hrozný zážitek...

"Mami, tati, tak už si pospěšte. Vždyť přijedeme pozdě. Hrozně se těším." "Už jdeme, Klárko." Konečně jsme se dostali s naplněnými taškami k autu. Přetrpěla jsem tátovo skládání našich zavazadel do kufru. A mohli jsme vyjet, cesta ubíhala rychle. Za půl hodiny bude půlnoc, už jsem trochu unavená. Na dálnici nebylo ani živáčka. Cestou jsme poslouchali Johna Lennona a všichni tři si zpívali Imagine. Nádherná písnička. Když jsme přejížděli dlouhý most přes Labe, vyřítilo se proti nám červené auto. Jelo obrovskou rychlostí. Taťka znervózněl. Auto bylo pár metrů před námi. Zastavil se mi dech. Co bude dál? Hlavně ať se nic nestane... Auto dostalo smyk. Byla to strašná rána. A pak černo. Zaslechla jsem jen někde v dálce křik mých rodičů, možná i svůj vlastní. A pak najednou - ticho.
Ze tmy jsem se probudila v místní nemocnici. Vlastně ne tak docela. Tmu jsem měla před očima stále. Cítila jsem pach nemocniční dezinfekce a taky něčí přítomnost. Stál u mě doktor. S účastí mi oznámil, že oba mí rodiče zemřeli při havárii. Já jsem prý JEN přišla o zrak, byla jsem v šoku. To, co se ve mně odehrávalo, se ani nedá popsat. Křičela jsem, brečela, dokonce jsem jednou chtěla skočit z okna nemocnice. Měla jsem v sobě chaos, obrovský zmatek a strach z toho, co mě čeká. Ale přežila jsem!
Čím jsem si to zasloužila? A co jsem si vlastně zasloužila? Utrpení ze smrti mých rodičů, prázdnotu, slepotu? Nebo štěstí, že jsem to všechno přežila? Nevím, myslela jsem, že zůstanu úplně sama, ale mýlila jsem se. Moje kamarádka Lis mě denně navštěvuje a chová se jako bych normálně viděla. Babička se o mě taky hodně stará. Vím, že mě mají rády. Ale tam, někde uvnitř, jsem sama.

Je to rok, co jsme měli nehodu. Už jsem se s tím smířila. Smířila jsem se s tím, že už nikdy neuvidím Lis, jak se tváří. S tím, že už nikdy neuvidím silně nalíčenou tvář babičky. A že už nikdy neucítím maminčinu ruku hladící mě po vlasech.
Mnohokrát jsem uvažovala o sebevraždě. Ale opravdu bych chtěla znovu rozbrečet a opustit své známé a přátele? Je to zbabělost! Lehké řešení nebezpečné křižovatky života. Třeba jednou, až toho budu mít dost. A udělám to? Všichni mají stejný konec, je jenom v mých rukou, kdy chci ten krásný život skončit.