Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nikdy nevíte, co se vám může přihodit a stane se spousta věcí, ze kterých je vám pak na nic. Asi bych měla napsat svůj největší trapas, ale znáte to. Když něco nutně potřebujete, není to. A přece si na jeden vzpomínám. Sice nevím, jestli byl největší, ale trapas to byl, a ne malý.
Stalo se to ještě v době, kdy jsem chodila na základku - asi v sedmé nebo osmé třídě. Tenkrát, jestli si to dobře pamatuji, se jelo na týdenní ozdravný pobyt. Ale kam se přesně jelo, si už nevzpomínám. Ubytování jsme měli zajištěno v menším hotýlku hned vedle lesa. Spolu s lidmi ze školy tam s námi pobývali nějací turisté včetně párku zamilovaných Japonců. Na pokoji mi kamarádka řekla, že už zjistila, kam se vynáší odpadky, a hned potom začala mluvit o novém filmu Spalovač mrtvol. V tu chvíli, což se mi pak vymstilo, jsem ji moc nevnímala, byla jsem unavená po cestě a neměla jsem náladu. Z našeho pokoje jsme měli nádherný výhled. Pohled na koberec zlaté pšenice vlnící se v jemném vánku, vůně blízkého lesa a cestička lemovaná lučním kvítím vedoucí od vsi kolem hotelu a dál do lesa na mě působil jako balzám na duši. Nevím proč, ale zhruba po třech dnech jsem se začala shánět po místu, kam se vynáší odpadky a vzpomněla jsem si na nedávný dialog s kamarádkou. Problém byl v tom. že jsem si z našeho rozhovoru zapamatovala jen slovo odpadky a něco o spalování. Jelikož jsem pořád tápala kam s nimi, rozhodla jsem se, že nejjednodušší bude se na to zeptat. Vzápětí jsem se vydala na recepci, kde za pultem seděla postarší, docela mile vypadající paní. "Prosím vás, kde je tady spalovna odpadu?" ptám se jí. Paní se na mě divně podívá jako tele na nová vrata. Otázku jí tedy zopakuji. Hned nato vybuchne v salvu smíchu. Teprve nyní mi dochází, že jsem musela něco říct špatně. Mezitím recepční zavolala svoji kolegyni, aby se s ní rozdělila o svůj nový luxusní zážitek. A aby toho nebylo málo, za mnou stojí nejméně deset lidí a každý z nich to slyšel. V tu chvíli bych se nejradši propadla do země. A to hodně hluboko. Dnes se tomu už jen směji, a doufám, že se mi nic podobného nestane. Ale asi doufám marně. Život je totiž řada průšvihů jdoucích za sebou v nepravidelných intervalech.