Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

1. Samota
2. V cizí zemi
3. Nucená terapie
4. Maminka a její nápad
5. To byl zase den!

A je to zase tady. Opět se cítím samotná, nepochopená jakoby daleko ode všech... Skoro tak, jako by nikdo nebyl stejný jako já. Jako by všichni ostatní hráli hru, od které já neznám pravidla. Nevím, co to se mnou pořád je. Doma mi říkají, že chodím jako tělo bez duše, že se mám trošku bavit. Zajímavý, ostatním vrstevníkům rodiče zakazují se bavit, nechtějí je pouštět, posílají je domů. Učit se, vyvenčit psa, pomoct doma... Mě rodiče vyhánějí a nechtějí, abych byla sama. Já se ve své samotě cítím dobře, ale někdy na mě přeci jen padne ten splín, ten pocit, že nemám nikoho, že mi nikdo nerozumí. To potom obvykle jdu k oknu, odkud vidím celé město, přitisknu na něj obličej a představuju si dálky, na které ani nedohlídnu. Co je támhle za tím domem a co za tamtím, jestli ten strom má za sebou další domy, co je za tím kopcem a co ještě dál. Přemýšlím, jak by se mi asi žilo někde daleko - za kopci, domy a stromy. Žijí tam lidé, kteří by mi byli podobní? Nenarodila jsem se jenom na špatném místě, ve špatné době? Takhle jsem přemýšlela i nedávno, s nosem přitisknutým na okně, za kterým padal jeden z prvních sněhů letošního roku. Přemýšlela jsem a plakala. To já dělám často. Prostě to tak nějak přijde. Nepláču nad ničím konkrétním, jenom mi to prostě pomáhá... Vlastně nad tím ani nepřemýšlím. No. Stála jsem teda u toho okna a plakala. A najednou se začalo něco dít. Přišlo mi, jako by mi někdo najednou začal vysávat obličej, jako by ho nějaká hadice od vysavače chtěla celej vcucnout. A potom to s těma nohama... Najednou se mi začaly samovolně zamotávat do sebe a pořád rychleji a rychleji. Chtěla jsem je nějak dostat od sebe, ale nešlo to. Moje tělo ovládl někdo jiný a vůbec s tím nešlo nic dělat.

Cítím se rozlámaně, bolí mě hlava. Otevírám oči a něco se mi nezdá. Ne, tohle není můj pokoj. Ne, já už nestojím u zmrzlého okna se sněhem za ním. Ležím a nade mnou je sluníčko. Sluníčko a obloha bez mraků. Divím se. Je to tak skutečný, ale přeci to nemůže být pravda.

Znovu zavřu oči, počítám do tří. Otevřu je a nevidím nic jiného než to, co před pár sekundami. Chvíli hladím rukama zemi pod sebou. Je to písek. Rychle se posadím a to, co vidím před sebou, mi vezme dech. Moře. Je to vůbec moře? Je bílý. Bílý jako smetana, co jsem vždycky u babičky dávala té mourovaté kočce, do té doby, než ji soused Navrátil jednou oběsil na dveřích od kůlny. Prý mu plašila holuby. Ale smetanu, tu pila jako neurvalá. Vždycky se při tom tak přikrčila a když dopila, krásně předla a nechala se pohladit. Přemýšlím tak o té kočce, když najednou za sebou slyším zvuky. Nějaký šramot. Otočím se, za sebou vidím keř. Z keře vyleze kočka podobná, jako byla ta Navrátilova. Vlastně téměř stejná. Za ní další, ještě jedna. Strašně moc koček. Něco jako stádo. Stádo, kterých bylo tenkrát u babičky, ale v něm byly ovce. Tady jsou kočky. Snad stovky koček jdou ke mně. Začínám se cítit hrozně, začínám se jich bát, začínám cítit něco strašného. Bojím se, mám z nich hrůzu. Nemůžu se ani pohnout. Dívám se do mnoha zelených očí a cítím něco, co ještě nikdy ne. Zvláštní pocit, který mě varuje, že pokud nic neudělám, špatně to dopadne. Zvedám se ani nevím jak a utíkám k tomu smetanovému moři. Na kočky se neohlížím, dívám se jen na bílou plochu přede mnou a utíkám tak, že by ze mě náš tělocvikář měl asi velkou radost. Utíkám a vím, že to stihnu. Vběhnu do vody, co příjemně chladí a nořím se dál a dál. Něco mě chytá za nohu a stahuje pod hladinu.

Ležím a bojím se otevřít oči. Nechci vidět zase tu krásnou oblohu, co slibuje něco krásnýho, a přitom je to jen taková léčka. Bojím se. Bojím se otevřít oči. "Abre los ojos," nějakej hlas šeptá do ticha. Zní to naléhavě. Španělština je sama o sobě jaksi naléhavá, jako by se Španělé a Mexikáni neustále něčeho dožadovali. "ABRE LOS OJOS!"

Poslechnu rozkaz a otevřu oči. Nade mnou nějaká ženská s nosem jako skoba a v bílým čepci. Má obočí vymalovaný tužkou a rudou rtěnku. V ruce drží kočku. Ne. Zavírám oči, zrychleně dýchám a jímá mě hrůza. Ne. Otvírají mi je násilím. Kočku mi dávají přímo před obličej. Zmítám se, chci pryč. Jsem však přivázaná, nejde to. Křičím a oni mi zacpou pusu a drží to zvíře neustále přede mnou. Kdy to skončí?! Kdy jen to skončí? Mám smysly pomatené jako nikdy. Zmítám se, chci pryč. Upadám do bezvědomí...

"Kamilko, běž od toho okna, nastydneš."
Otáčím se. Maminka vešla do pokoje s čistým prádlem. Vracím se ke své posteli. Maminka si sedá ke mně.
"S tatínkem jsme mluvili o tom, že jsi pořád tak sama. Když nemáš kamarády, co bys řekla tomu, kdybychom si pořídili nějaké zvířátko. Kolegovi z práce se narodila roztomilá koťátka. Co ty na to, vezmeme si jedno?"
"To bychom mohli, mami. Ještě si o tom popřemýšlím. Když jsem jezdila k babičce, moc ráda jsem si hrála s tamní kočkou. Bylo by to moc fajn."
"Dobrou noc, holčičko."

Zapínám rádio. Nemůžu usnout, přemýšlím o tom všem. Hraje písnička. Hlasatelka ji uvede jako nejnovější hit od zpěváka z Mexika, co se právě umísťuje na předních místech hitparád. Písnička má název "Abre los ojos".
To byl zase den!