Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Dnes, když s odstupem času vzpomínám na to, co se stalo, si už nejsem úplně jistý, zda mé počínání bylo vyloženě špatné, nebo zda se za daných okolností dalo dělat něco jiného. Jedno vím však jistě - tohle se nemělo stát!

Tenkrát v roce 1941 jsem žil jako obyčejný 17letý kluk svůj americký sen v podobě bezstarostného bloumání ulicemi a navštěvování různých podniků. Oddán službě vlasti jsem každé ráno na námořní základně v Norfolku ve Virginii vzdával čest své vlajce, oblečen do modrobílé uniformy námořního vojína. Světová válka byla v plném proudu už dva roky a já byl pyšný na svou vlast i prezidenta Roosevelta, že pomáhá nebohým Evropanům proti Hitlerovi, avšak přes veškerou moji úctu ke službě mých kolegů v boji proti nacismu jsem byl rád, že já tam být nemusím. U nás ve Virginii panovala vánoční nálada už od půlky listopadu, ale ta pravá vánoční pohoda nastala až s prvním sněhem, jenž letos napadl na 1. prosince. Jelikož Amerika neměla bojovou pohotovost a války se přímo neúčastnila, dostal jsem opušťák ze základny na celý týden. Jak já se těšil a nemohl dospat, až se opět projdu po místních nákupních centrech, oběhnu diskotéky a s kamarády propiji část výplaty v baru...

Vidím stále, jako kdyby se to stalo včera.
Nastal mi poslední den služby před vytouženým volnem a já už byl myšlenkami úplně jinde. I přes zimní počasí s vydatnými chumelenicemi tu noc 6. prosince nespadla jediná vločka a obloha byla velice jasná, snad jako nikdy dřív. Díval jsem se na hvězdy a přemýšlel - o své přítelkyni, o matce a tátovi, jak se asi mají, ale taky o svých kamarádech, kteří byli nasazeni daleko v Evropě.

Když mi služba skončila, dovolil mi velitel základny odejít dříve, ne až ráno, jak bylo původně naplánováno, a já tak mohl po dlouhé době zase spát ve své posteli a ve svém pokoji.
Noc byla stále jasná, měsíc mi svítil na cestu do bytu rodičů a já se cítil skvěle.
Ráno mě ale asi o půl desáté vzbudila máma se slovy: "Byl tu posel, Japonci zaútočili na Havaji, máte pohotovost!"
Ta slova na mne zapůsobila jako studená voda a já byl hned vzhůru, z postele jsem vyběhl rovnou ke skříni a oblékal si uniformu. Když se mi během převlékání nedostalo odpovědí na mé doplňující otázky, rozloučil jsem se s matkou, slíbil jí opatrnost a odjel s rychlým poslem na základnu.

Když jsme dojeli na základnu, všichni už byli nastoupení a všude panoval zmatek. Postavil jsem se do řady vedle svého kamaráda a ptal se, co se stalo. Řekl mi: "Dneska ráno šikmoocí zaútočili na Pearl Harbor, všechno lehlo popelem, je válka!"
Po těchto slovech zavelel desátník k pozoru a velitel pronášel řeč: "Dnes ráno kolem 8 hodiny zaútočilo Japonsko na námořní základnu Pearl Harbor na Havaji, prezident Roosevelt před půlhodinou rozhodl o vyhlášení válečného stavu mezi Japonskem a USA, tímto oficiálně vstupují Spojené státy do 2. světové války."
Po vyhlášení přišly rozkazy, byli jsme rozděleni na šest skupin, vedených podporučíky z administrativy základny a dvěma nadrotmistry USMC, starajícími se o bojový výcvik na základně. Každého z nás si postupně vyvolali a přiřadili číslo skupiny. Já a kamarád, vedle kterého jsem si stoupl po příjezdu do základny, jsme byli ve stejné rotě, ale on na rozdíl ode mě vypadal sebevědomě, toužil po dobrodružství. Velitelé roty nás odvedli do konferenční místnosti na základně, která ale vypadala jinak něž obvykle, stoly byly u zdí a uprostřed místnosti stály tři stoly, u nichž seděli radisté a vojenští kartografové. U zdi byla na obrovském stojanu pověšená mapa, odhadoval jsem že Japonska, a začínal jsem tušit, co se bude asi dít. Rozkazy zněly jasně: "V noci odplouváte na USS Henry do Japonska a spolu s letectvem a mariňáky budete bojovat za svobodnou Ameriku!"
Naše rota dostala za úkol obsadit okolí města Hirošima a spolu s mariňáky vyklidit cestu pro techniku a nerušený vpád do města.

A tím to začalo, bez jakéhokoliv slova jsem se musel objevit doma. Třicet minut jsem měl na sbalení všech věcí, rozloučení s rodiči a návrat na základnu. Matka netušila, co se děje a já jí to říct ani nemohl. Na utěšování od mého otce, že se vrátím brzy a zdravý, nedbala a propukla v pláč. Domov jsem musel rychle opustit, nemohl jsem zůstat déle než pár minut, a i to bylo moc.

Pluli jsme celou noc a vůbec jsme nespali, všichni byli podráždění a vůbec to nevypadalo tak, jak hlásili v rádiu: Čest službě vlasti. Na vylodění nikdy nezapomenu, bylo to tak rychlé, až se mi málem zatočila hlava. Do malých člunů, s nimiž jsme z lodi vypluli na pevninu, by se hodně těžko vešla třída dětí ze školky natož 40 chlapů v plné polní včetně kuchyně. Než jsme se od pobřeží přiblížili k městu, uplynul skoro týden, týden s mizernou stravou, týden v napětí. Město Hirošima prakticky leželo u oceánu, takže cesta by nebyla nikterak náročná, ale napochodovat si to k městu po hlavní silnici s americkou vlajkou nad hlavou by asi nebyl nejlepší nápad, a tak po nerušeném vylodění daleko od města jsme se prosekávali džunglí až na místo určení, kde jsme se měli setkat s 3. plukem USMC, který se vylodil opodál nás.
Po několika dnech jsme se opravdu setkali a mohli provést útok na město s podporou letectva a dvou dalších pluků útočících z druhé strany. Nikdy nezapomenu na vyděšené pohledy domorodých Japonců, kteří očividně netušili, proč tam jsme a navíc ozbrojení. Zabrání předměstí šlo vcelku bez problémů a obešlo se téměř bez krvavých zranění na obou stranách; prakticky za den se zbylí členové místní armády vzdali. Ovšem v pokračování do centra nám bránily velké a dobře vyzbrojené skupiny japonských vojáků, jejichž kulomety nám zavdaly pořádný důvod, proč dále nepokračovat. Nicméně, předměstí Hirošimy už bylo celé naše a bylo i celkem bezpečné.

Jednou, když naše okupace trvala už přes týden, jsem dostal spolu s asi pěti muži volno a mohli jsme se mírně ozbrojení projít po městě a zmapovat území. V místních ulicích se nás všichni báli a křičeli, ale na větší odpor se nezmohli. Potkal jsem tu také jednu dívku, která mluvila lámaně anglicky, a začali jsme se chvíli bavit o tom, proč tu jsme a proč střílíme. Byla nepřítel, ale nějak mi padla do oka a začali jsme se scházet. Vyprávěla mi o své rodině, o jejich poli za městem, zajímala ji hodně Amerika a ptala se na všechno možné. Byli jsme pár dnů ještě na předměstí a každý den jsme se prostříleli o něco dál do vnitřní části města, když přišel rozkaz. V rozkazu stálo: "Okamžitě zanechte dobývání města a urychleně se stáhněte!"
Měli jsme den na odjezd, dost často jsme o tom s tou dívkou mluvili, říkal jsem jí, že vezmu ji i její rodinu s sebou do Ameriky do bezpečí, na druhou stranu jsem ale věděl, že by to znamenalo obvinění z paktování s nepřítelem, vojenský soud a možná i smrt. Myslel jsem na to celou dobu boje i klidu zbraní a nemohl se rozhodnout.

Když přišel čas přesunu, zachoval jsem se jako zbabělec, utekl jsem beze slova, byl jsem v tu chvíli přesvědčený, že jí bude lépe beze mě a mezi svými. S naší rotou jsme se dostali k pobřeží zhruba za 3 dny a odpluli zpátky do USA, na ostatních místech se ještě bojovalo.
Vrátili jsme se opět domů k rodinám a všichni jsme dostali tříměsíční volno ze základny a docházeli jsme jen na sezení s doktory. Po třech letech jsem už skoro zapomněl na onu dívku z Hirošimy, ale zpráva, kterou jsem slyšel v rádiu, mě ji okamžitě připomněla, ovšem úplně jiným způsobem, než jsem na ni chtěl vzpomínat: "Dnes, 6. srpna 1945, byla shozena atomová puma na japonské město Hirošima..."

Po této zprávě se mi zatmělo před očima a nevěděl jsem, co dělat, mlátil jsem pěstmi do země a proklínal boha. Byl to ten nejotřesnější zážitek mého života a stále jsem si vyčítal, proč jsem ji nevzal s sebou, proč mi byla přednější má vojenská kariéra. Dnes ve výslužbě v hodnosti štábního rotmistra přemítám nad tím, co se stalo a říkám si, že tohle se stát nemělo...

• jedno ze zadání písemné práce z češtiny pro maturitu 2011 znělo Tohle se nemělo stát!
• zpracování: vypravování o tom, jak jste udělali něco, co vás následně mrzelo
• výchozí text: Kdyby člověk od mladosti až do stáří svého zapisoval všecky poklesky a hlouposti, který se dopustil, měl by každý velkou knihu... (Josef Jungmann, Zápisník, upraveno)