Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Au! Ach jo, že se to stalo právě teď. Vydává se vysvědčení a při té příležitosti se ze mě maminka pokusila udělat kulturního člověka. V krásném růžovém kostýmku zakopnu a spadnu do hlíny. A co hůř, zrovna před chvílí tudy šel neukázněný páníček se svým boxerem. Můžete hádat, kam jsem spadla. No nic, řeknu si, sundám sáčko, které napěchuji do kabelky a jdu si pro důkaz své "geniality". Ovšem rodičům to nejspíš stačí, protože dostávám povolení jet na třídenní hudební festival do Žízníkova.
Vybavena nejrůznějšími zbytečnostmi jsem dorazila na nádraží, kde čekali kamarádi. Mohlo se jet. Cesta utíkala, protože jsme si zpívali a hráli na nejrůznější nástroje výroby "co vlak dal". Naštěstí byli revizor i ostatní cestující shovívaví a my v naprostém pořádku dorazili do České Lípy, kde se nám podařilo odchytit poslední svoz do Žízníkova.
Ani vám nebudu vyprávět své pocity a dojmy. Vše bylo víc než úžasné. Skvělá atmosféra, fajn lidé a dokonalá hudba. Co víc si přát? Seznámila jsem se mimo jiných s Bobem. Je to Američan a vrací se domů do Států a mně nabídl doprovod za mým snem. Chtěla jsem spatřit svého krále, idola – Michaela Jacksona. Jakoby ve snu volám mámě, že je to má životní šance a já jet musím. Ani nevím, jak se to stalo, ale moje máma je nejlepší ze všech – dala mi svolení.
Cesta v Bobovu minibusu, který byl posprejován ve stylu 60.let, byla přinejmenším zajímavá. A utekla. Mimochodem Bobův táta vlastní leteckou společnost, tudíž jsme se do Států dostali rychle a bez komplikací. Ovšem nic netrvá věčně. Právě New York měl být místem, kde se mi splní vše, po čem toužím. "Vstávej, vstávej!" křičí na mě Bob a já si nechápavě mnu oči. "Co se děje? Hoří někde?" Bob se zatvářil moc smutně a povídá, že nemáme peníze a ještě ke všemu se nám porouchalo naše velkolepé vozítko. Ale vzápětí se jeho tvář rozjasnila a před nosem mi začal mávat žlutým papírem, na kterém jsem rozeznala možná tak slovo DANCE. "Co to je?" ptám se. "Hledají nové taneční talenty! A ty přece tancuješ ráda a dobře a vítěz si odnese 5 000 dolarů. A kdybys nevyhrála, tak nevadí." Povídám: "OK!"
Ano přemluvil mě a teď tu sedím a čekám, až nás zavolají. "Come on!" ozve se z reproduktoru. Celá se klepu, ale jaké je mé překvapení, když se ozve r’N’b remix písně Billie Jean. A tu zpívá kdo? No hádejte? Ano, Michael Jackson. Najednou se cítím velmi sebejistá a tančím. Hudba se do mě vlévá a já necítím nic jiného, než hudbu. Z transu mě probudí až obrovský aplaus. A ten patří mně! Porota rozhodla, že jsem tančila nejlíp. V tu chvíli jsem myslela, že mé štěstí nemůže být větší a že snad omdlím. Ale! Ale! Ale! Na podium vchází ON! Jde ke mně a říká něco ve smyslu, že jsem byla úžasná a chce mě do svého tanečního souboru. To už jsem ovšem nevydržela ani já, ale především mé nervy. Omdlela jsem. Tedy myslela jsem si to, ovšem bolest, která která prošla mým tělem, mi dala najevo, že jsem spadla z postele.
Jsem smutná i naštvaná zároveň. Byl to nekrásnější sen, který se mi kdy zdál. Ale na druhou stranu i sen se může vyplnit. Nechám sen snem a jdu se oblékat do hrozného růžového kostýmku. Jdu si pro vysvědčení a doufám, že dopadne dobře, protože mám slíbený reagge festival.
Nevěsím hlavu. Začínají prázdniny. Dva krásné slunné měsíce volna. Kdo by smutnil? Zvlášť, když mám vyznamenání.