Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ještě předtím, než jsme se vydali na cestu k babičce, která bydlela v horách, jsme se zastavili doplnit benzín do našeho nového auta. Už touhle dobou bylo celkem pod mrakem a vypadalo to, že bude každou chvíli pršet.
Zrovna když tatínek platil benzín, zaslechl jsem v rádiu, které bylo položeno trošku nešikovně na pultu vedle pokladny, jak v něm hlasatel počasí upozorňuje na blížící se hurikán. Tehdy jsem trochu znervózněl. Sice podle toho, co hlasatel říkal, byl hurikán ještě daleko, ale místo, kam jsme chtěli dojet, bylo také velmi vzdálené. I přes veškeré moje obavy jsme pokračovali v cestě...

Ujeli jsme ani ne deset kilometrů, když vtom nám na kapotu auta začaly bubnovat první kapky. Za chvíli už pršelo ostošest a já byl rád, že náš vůz má střechu, protože to vypadalo, jako by na nás někdo vyléval kýble s vodou.
Tatínek zapnul rádio a přeladil ho na zprávy o počasí. Hlasatel tentokrát nejenže varoval před hurikánem, jenž se hodně přiblížil, ale také mluvil o škodách, jež tento hurikán zanechává za sebou - záplavy, poničené lesy, zpustošené vesnice a také velký počet obětí.
Jelikož jsem už nechtěl přemýšlet, co všechno dalšího mohl hurikán zničit, požádal jsem tátu o vypnutí přijímače. Do uší jsem si raději nasadil sluchátka a zaposlouchal se do mojí oblíbené skladby...

Náhle jsem otevřel oči a strhl si z uší sluchátka. Okolo našeho auta to bylo jako v pekle. Všude se křižovaly mohutné blesky, hromy hřměly až tak, že mi z toho na chvíli zalehlo v uších. A v tu chvíli jsem to uviděl. Tornádo! Řítilo se na nás jako stádo splašených býků. Svojí silou vyvracelo stromy i s kořeny a zanechávalo za sebou mýtinu jako kadeřník, který chce ostříhat zákazníka až dohola. Pořád se přibližovalo a já věděl, že mu neunikneme. Táta ze všech sil tiskl nohu k podlaze a mamka byla úplně vyděšená. Věděli jsme, že se už nemůžeme vrátit, jelikož za námi to vypadalo ještě hůř.
A tornádo se mezitím pořád přibližovalo. Do oken nám začaly tlouct větve stromů a zdálo se, že nám je za chvíli nějaká větev rozbije. Náhle jsme však před sebou uviděli tunel. Byl ale ještě celkem daleko a tornádo by nás dostihlo dřív, než bychom do něho vjeli.
Vtom jsem si však povšiml, jak se tvoří další tornádo, a to hned vedle nás. Naštěstí jsme ho rychle předjeli, ještě než se stihlo zformovat do masitého tvaru.
Tunel se pořád blížil, ale to tornádo také!

Pak se však stalo něco, co jsem nečekal a co nás nejspíše zachránilo. Tornádo, které jsme předjeli, se připletlo do cesty velkému tornádu, jež nás pronásledovalo. Tímto střetem obě tornáda změnila své trajektorie. A my jsme se tak konečně dostali do bezpečí tunelu. Tam jsme počkali, než se počasí uklidní.

Jakmile jsme přestali slyšet dunění hromů, věděli jsme, že nejhorší máme za sebou, dokonce i déšť výrazně zeslábl. Vyjeli jsme a asi za dvacet minut jsme vjeli do hor. Po chvíli jsme už uviděli babiččin dům, z něhož nám babička radostně mávala. Byli jsme opravdu rádi, že jsme konečně v pořádku v cíli!