Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

ZADÁNÍ:

Vypravování - Pohřešované dítě našel řidič autobusu chvíli poté, co viděl jeho fotku v novinách

TŘI SLOHY:

1. Nejzbytečnější na světě

Za okny autobusu povlávaly kabáty spěchajících lidí. Nikdo o mně nevěděl a já se cítil jako nejzbytečnější tvor, který kdy žil na téhle planetě. Kdo mě potřebuje? Komu bych chyběl, kdybych zemřel? V mysli jsem si přehrával scény ze svého života a bylo mi zle ze sebe sama. Do nekonečna opakující se rozchody s přáteli, dívkami a nakonec i s manželkou, dennodenní rutina řidiče autobusu, nevrlé tváře cestujících... Nenáviděl jsem svůj život.

"Mnoho lidí se dnes zapojí do Dne bezpečného internetu," hlásal novinový titulek.
"No jasně, šíleně důležitá zpráva, "pomyslel jsem si a listoval dál. V Praze budou vystavovat pět pláten epopeje, v sobotu utekl z domova nějaký třináctiletý kluk, policajti hledají vraha z tramvaje... Nenašel jsem nic, co by se mě mohlo týkat. O nás, řidičích, se v novinách píše, jen když se někdo z nás opije.
Složil jsem noviny, prošel autobus, posbíral odpadky, které mi tu nechala partička studentů, nastartoval a jel na první zastávku. Lidi se na mě ani nepodívali.
"No jasně, jsem vzduch," pomyslel jsem si. "Dokud pro vás jezdím, nikdo z vás si mě ani nevšimne, ale kdybych jednou nepřijel..."
Rozhlížel jsem se po ulici a čekal, až všichni nastoupí.

Toho kluka jsem si všiml hned. Přecházel ze strany na stranu, vypadal, že neví, kde je, ani kam jde. Viděl jsem v jeho očích stejný pocit bezcennosti, jaký jsem měl já. Zdálo se mi, že ho znám. Ne, to se mi přece nezdá, viděl jsem ho. Určitě jsem ho už někdy viděl...
Oči mi sklouzly k novinám, které jsem před chvílí odložil. Nemohl jsem tomu uvěřit. Otevřel jsem dvířka od své kabiny a vyběhl ven.
"Dane?" Kluk se otočil a nechápavě zíral. Nic jsem nevysvětloval. Vytáhl jsem z kapsy mobil a vytočil jsem číslo městské policie.
"Našel jsem toho pohřešovaného kluka. Daniel Brát se jmenuje. Přijeďte si pro něj."

Můj život se najednou otočil. Lidé, kteří se mnou pravidelně jezdí, mě najednou začali zdravit, Danovi rodiče mi aspoň jednou týdně volají, aby mě pozvali na návštěvu, vrátila se ke mně žena... Díky Bohu za toho kluka, zachránil mi život.

2. Šťastný den

Dan utíkal noční ulicí. Dobře věděl, že si to rozházel s kluky, se kterými to bylo dost nebezpečné. Neměl se tak bát při tom zásahu. Jenže jemu bylo jen třináct a pouliční zlodějina nebyla zrovna jeho denním chlebem. Po cestě k babičce ho ve vlaku přepadli a kluci mu zachránili krk. Chtěli jen, aby je kryl. A on to nezvládl. Teď chytili Gerta a celá "crew" šla proti němu... Musel se někam schovat, ale kam?

Ne, že by Robert neměl svou práci rád, ale vždycky si představoval, že bude něco víc než jen obyčejný řidič... Zajímal se o všechno, co by měl informovaný člověk vědět. Noviny si předplácel a denně sledoval večerní zprávy. Snil o kariéře reportéra, politika, právníka... Přesto byl dál jen "autobusákem". Radši rozevřel noviny, aby zahnal ranní depresi.

Daniel bloumal pražskými ulicemi. Kruhy pod očima šly rozeznat už na dálku. Aby taky ne, v téhle zimě nezamhouřil oka. Venku mrzlo a on netušil, kam vlastně jde. Kousek od něj zastavil autobus. Vyběhl z něj postarší muž v uniformě. Zřejmě řidič. Už zdálky na něj mával novinami.

Když ho Robert zahlédl, chvíli si myslel, že se mu to jen zdá. Nezdálo. Splnil se mu sen. Konečně bude něco znamenat. Konečně něco dokázal. Zíral střídavě na fotku v novinách a na toho umouněného kluka na ulici. "Je to on!" Pár cestujících se leklo, když vykřikl, ale to Robert nevnímal. Vyběhl z autobusu a hnal se za svou velkou příležitostí.
"Jmenuješ se Daniel Brát, že jo?" Jeho oči zářily očekáváním.
"Jo, jmenuju. Vy mě znáte?"
Robertovo srdce poskočilo štěstím. Konečně! Roztřesenou rukou vytáhl z kapsy mobil a vytočil číslo do redakce novin.

3. Začátek konce

Doma už to nešlo vydržet, věřte mi. Moje máma byla vážně šílená, já vím, že tohle říká každý, ale u nás to šlo fakt z kopce. Táta už se doma skoro neukázal, protože když přišel s výplatou, máma mu ji sebrala, když přišel bez ní, dostal vynadáno... Prostě teror. Já jsem na tom byl ještě hůř, protože venku byla hrozná zima a nikam jinam jsem nemohl. Takže jsem seděl doma a díval se, jak si matka přes den stěžuje kamarádkám na zpackaný život a po večerech si léčí mindráky s milenci...

"Pojedeš na víkend k babičce," oznámila mi začátkem února. Bylo mi jasné, proč musím až do Hradce. Jednou za čtvrt roku se objevil mámin bývalý přítel, který teď docela hodně vydělával. Vždycky mi přišlo, že je moje malá sestřička podobná spíš jemu než mému tátovi.

V sobotu jsem vyrazil na nádraží. Pršelo. Obloha asi uhodla, jakou mám náladu. Nesnáším tyhle nucené návštěvy, zvlášť když mám jet k máminým rodičům. Nikdo mě tam nemá moc rád. Když mi průvodčí proštípl jízdenku, otevřel jsem sešit z angličtiny, abych se naučil na pondělní písemku. Učení na mě zafungovalo stejně jako obvykle. Okamžitě se mi začaly klížit oči.

"Hej, kluku," probudil mě cizí hlas. "Neměl bys vystoupit?"
"Jo, určitě," odpověděl jsem zmateně, popadl jsem svoje věci a jen tak tak jsem stihl vystoupit. Až když byl vlak příliš daleko, všiml jsem si cedule PRAHA-SMÍCHOV.
"Do háje," zaklel jsem a přemýšlel co dál. "Koneckonců, moc se mi tam nechtělo, vrátím se za dva dny," pomyslel jsem si a začal plánovat, kde přespím.
Chvíli jsem se toulal po Praze, na oběd jsem zašel do McDonaldu, a když jsem odcházel, zjistil jsem, že mi zmizela peněženka. Zoufale jsem se rozbrečel. Teď už mi nic nepomůže.

"Nepotřebuješ pomoc?" Vedle mě stál jen o pár let starší kluk, než jsem já. Vzal mě k sobě domů, jeho rodiče jsou na návštěvy zvyklí. Řekl jsem mu, co se mi stalo a on slíbil, že mě u sebe pár nocí nechá. Brzy mě seznámil se svými kamarády. Nikdy jsem neznal partu tak pohodových lidí. Všichni kouřili trávu. Naučili mě to a mně se zdálo, že jsem najednou opravdu šťastný.

V úterý jsem spěchal do nonstopu kousek od našeho bytu. Zrovna tu zastavil autobus. Chumel cestujících se cpal dovnitř. Najednou se mezi nimi začal ven cpát řidič.
"Daniel Brát? Jsi to ty? Hej kluku, jsi to ty?"
Nechápal jsem, odkud mě zná. Za chvíli přijela policie a odvezli mě domů. Nevyhráli! Už jsme si s kluky volali a za týden tam odjedu! Domů už mě nikdo nedostane.