Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• Termín: 15. - 21. 7. 2012
• Minimální jazyková úroveň: Pre-Intermediate (mírně pokročilí)
• Věk: 12 - 16

Napětí, očekávání i první obavy z týdenního odloučení se od rodičů... Na straně druhé touha po dobrodružství a zážitku možná i na celý život. A o čem že je vůbec řeč? No přeci o 7denní akci s názvem Twilight - First war in Forks, tedy Stmívání - První válka ve Forks.
Po (pro někoho delší, pro někoho kratší) cestě na jesenické středisko Relaxa následovalo seznámení s instruktorkami a vedoucími, které pokračovalo ubytováním a zabydlením útulných pokojíčků. Čekání na poslední účastníky bylo vyplněno sledováním sci-fi snímku Green Lantern.
Teambuildingové hry začaly pomalu ale jistě utužovat kolektiv patnácti odvážných. Po rozdělení se do dvou týmů si všichni vyzkoušeli hbitý jazyk, pevnou ruku a dobrý úsudek u hry Aktivity, jež byla modifikována pro náš anglický pobyt - hrála se tedy celá v anglickém jazyce.
Stmíváním ve 22:00 (tedy spíše po) skončil náš první den v Jeseníkách s prima partou!

A jak probíhaly ostatní dny? Stačí číst dále a dozvíte se o týdnu, na který nelze jen tak snadno zapomenout!

Nejprve ještě trochu zpátky a podrobněji ke dnu "D", tedy k neděli 15. července, kdy válka ve Forks vypukla, a ke dnům, které všemu předcházely.
Celé akce jsem se účastnila i se svými bratry, jelikož přeci jen Relaxa je od Dolní Rožínky nějakou tu hodinu cesty, a výprava na několik turnusů by přinesla nemalé dopravní komplikace.

Proč právě Jeseníky, angličtina a navíc toliko milované a zároveň proklínané Stmívání?
Tak tedy za prvé, jesenická příroda nemá v České republice opravdu žádné obdoby a mít ubytování v luxusní budově kousek od Pradědu - no řekněte, kdo by to nebral? Angličtina přišla na řadu při lednové volbě tábora z důvodu zcela náhodného. V kvintě a bráchově sekundě jsme podnikli výměnné pobyty, na kterých právě anglický jazyk hrál prim a na nichž jsme zjistili, že ani jednička z tohoto jazyka ve škole nezaručí stoprocentní porozumění rodilému mluvčímu a naopak. Při stanovení těchto dvou klíčových podmínek jsme mohli vybírat pořád z několika táborů. Kupříkladu Harry Potter, The Lord of the Rings (Pán prstenů) aj. Avšak našim požadavkům na vyšší úroveň angličtiny a na tábory do 16 let vyhovoval maximálně tábor se zaměřením na Twilight (Stmívání). A protože zkusit se má všechno, koncem ledna už bylo o našem týdenním působení na Relaxe naprosto rozhodnuto.

Při pohledu na své náramkové hodinky vidím, že je něco málo po jedenácté hodině, tedy nejvyšší čas přemístit pečlivě zabalené batohy a kufry do auta a vyrazit směrem Stará Ves - Žďárský Potok. Cesta ubíhá překvapivě opravdu rychle. Sice občas díky mé navigaci a kvůli zmatené GPSce projíždíme namísto po silnicích první třídy silnicemi opravdu stylovými (horskými průsmyky apod.), ale takový už je život. Na místo konání tábora dojíždíme mezi prvními, chvíli před druhou hodinou odpolední.

Předáváme důležité dokumenty šestici sympatických upírek v opravdu bezvadných kostýmech. Jak se později dozvídám, na naši ubikaci nás doprovází nejmladší instruktorka Pája, jež nás nasměruje do druhého patra. Zde si bratři přebírají dvojlůžkový pokoj a já se pomalu seznamuji s první osadnicí naší dvěstějedničky, Míšou. Později ještě na náš "osmilůžák" doráží další tři účastnice: Týna, Hanča a Monča. Celkem nás je 15 odvážných a 6 statečných, tedy 15 dětí, 4 instruktorky, jedna pravá ruka vedoucí a taktéž jedna hlavní vedoucí. Ale nepředbíhejme.

Po ubytování nás posílá Sajmon - zástupkyně hlavní vedoucí Cwak - do TV místnosti. Na programu je sci-fi snímek z roku 2011 Green Lantern. I přes fakt, že se považuji za opravdového milovníka tohoto žánru, mne film totálně nezaujal. Možná z důvodů zcela jasných - jsem totálně plná očekávání, co se bude v ohlášené čtyři hodiny dít, možná proto, že "to" prostě a jednoduše nebylo SF, ale parodie na fantasy...

Konečně! Všichni se zvedáme, jelikož nám Sajmon vypíná televizi, oblékáme se do sportovního a čekáme na odchod ven. Když scházím v maskáčích a tričku s krátkým rukávem dolů, slyším jen od Cwaka: "Hey, guys, you'll need a sweatshirt, ok?" A vracím se zpět pro mikinu. Hodinová ručička právě ukazuje na dvanáctku, minutová na čtyřku. Vycházíme poprvé v plné sestavě ven na zahradu. Tou ale jen procházíme k terase s bazénem, krbem a posezením.

Cwak představuje sebe i všechna pravidla English campu, povětšinou v angličtině. Dozvídáme se, že je tu už pořádně dlouho a miluje všechno s army tematikou. Na řadu přichází Sajmon, ve které jsem objevila ještě většího šílence do adrenalinu, zbraní a podobných záležitostí, než jsem já sama... Ihned o ní víme, že je blázen do všeho možného i nemožného. Žongluje, zpívá, hraje na kytaru, trénuje sebeobranu, vyzkoušela nejeden bojový sport, ráda leze po skalách i v lanovém centru... Dále je tu Pája, fitness instruktorka, vystudovaná ekonomka, mj. blondýna. Dvojka Klárka a Lada jsou pro někoho možná těžko zapamatovatelnými osobnostmi na první pohled, ale na ten druhý, to už je věc jiná... A jako poslední a nejmladší človíček, se kterým jsem si opravdu "sedla", Pája č. 2, šestnáctiletá kvintánka, a jak se zdá, osoba, se kterou si ještě budu mít co říct.

Čas pokročil a my se konečně vydáváme na green, tedy pardon, na trávu. Přichází věc zcela zásadní, pomocí nejrůznějších teambuildingových her a hříček, ice-breakerů a dalších pomůcek se naučit jména všech upírů a upírek, tedy jednadvaceti táborníků. Někomu to činí opravdu nemalé potíže, ale po hodince, dvou už si všichni můžeme v klidu potykat.

Jako první ice-breaker nastupuje na řadu hra, v níž bude primárním úkolem udržet v hlavě všechna jména. Každý prozradí nejprve jméno své, poté věk a přidá několik svých hobbies, tedy koníčků. A takto se pokračuje dále v kroužku, avšak každý další musí zopakovat všechna jména předešlá.

A je tu další týmovka. Stavíme se opět do kruhu, Cwak vchází do středu a kouzelnou větou určuje, kdo bude muset opustit svoji dosavadní pozici a vyměnit si ji s někým jiným, aby se mohla dostat pryč ze středu a nejpomalejšímu ukrást místo v kruhu. Mezi posledními, když už nás nenapadá, co by onen hráč uprostřed měl uvést za vlastnost či jiný podnět k pohybu, se dostávám do středu i já a Cwak zasahuje do hry, že změníme pole působení a "prubneme" to s dalším breakerem.

Tvoříme opět kruh. Je zvolen jeden bezdomovec, jenž má v popisu práce zaklepat na dům (někoho z kruhu), dům se otočí, zeptá se: "Who's there?" Bezdomovec odpoví: "It's me!" a každý se vydává jedním směrem podél kruhu, v polovině se podají ruce, a vítězí ten, kdo se první dostane na místo, ze kterého vybíhal...

Na řadu přichází opravdu crazy hra - Change your person. Ve dvojicích se navzájem představíme, uvedeme počet sourozenců, velikost nohou a co máme rádi, samozřejmě anglicky. Poté si s partnerem prohodíme role a každý pokračuje v dalším seznamováním se pod jinou identitou... Asi po třetím "protočení" identit - díky bohu - začíná pršet. Jelikož jsem totálně promrzlá, vítám přesun do tepla TV místnosti.

Uvnitř hraní nepřestává. Máme ve dvojicích každý pět minut na to, abychom si jeden zahrál na dokumentaristu, ten druhý na slavnou osobnost, a abychom zjistili o slavné osobnosti co nejvíce delikates pro bulvární magazín. Po deseti minutách hledání top témat se přechází do baru, abychom zde mohli vedoucím a instruktorkám sdělit, co že všechno o té naši osobě víme. Nezkušení dokumentaristé, či ti, kteří mají "okno", tu totálně vaří z vody, já také, ale nevadí, nejde tu ani tak o faktografické údaje, jako o co nejbohatší a co nejdelší popis toho druhého. Jsem jedna z těch, která má menší výpadek paměti, takže mi moc možností nezbývá, lžu, jako když tiskne, až se tomu i moje slavná osobnost směje, ale jde tu přece o zábavu.

Zůstáváme v baru a rozdělujeme se na skupinky podle věku. Nejprve 14+, tedy moje spolubydlící, patnáctiletá Míša, bráchové a já, nejstarší z nás patnácti. Dále tu máme čtyři třináctileté, pět dvanáctiletých a dvě jedenáctileté. My nejstarší se rozdělujeme na poloviny, mám tu možnost volby, a tak vybírám mladšího z bratrů, jediných dvou kluků ve Forks. Přibírám do své skupiny jednu osobu z třináctiletých - Barču, všechny dvanáctileté, tedy Lindu, Janču, Danču, Káju a Magdu a druhé skupince zůstává druhý brácha, Jakub, patnáctiletá Míša, dvě jedenáctky - Valy a Bella plus zbytek třináctiletých - Monča, Týna a Hanča.
Vybíráme si, zda chceme jako naše zástupce "rodiny" dvojici Pája a Pája či Klárku a Ladu. Každá možnost má něco do sebe. Nám je přisouzena Klárka s Ladou, bezva! Máme za úkol si zvolit přezdívky, jméno týmu a jeho znak. Přezdívky jsou tu většinou zdrobněliny jmen, občas nějaká originálnější. Jako název našeho uskupení si volíme No Name, tedy beze jména. A znakem nám je obdélník vyplněný křížkem, jak jinak také symbolizovat naši rodinu, že? Druzí se nazývají Upíry a jako symbol volí lomenou čáru, jež má vypadat jako sedm zubů - sedm členů rodiny. Nás "Nounejmáků" je o jednoho více, prozatím možná výhoda i nevýhoda, uvidíme později...

Další hra na obzoru. Tentokrát jedna desková - Aktivity. Avšak ne jen tak ledajaké. České kartičky, ale hra bude v angličtině. Pája - blond - se nás ptá, zda všichni známe pravidla, potvrzujeme že ano. Jako první začínáme my. Během asi hodiny a půl je vše u konce, prohráli jsme, jak zjišťujeme, jsme asi slabší na angličtinu, než kolegové Upíři, nevadí, však my jim to natřeme vše všech jiných disciplínách.

Je něco málo po deváté hodině, instruktoři nám dávají čas do deseti nula nula, abychom se osprchovali a v 21:55 byli v pyžamu zalezlí v postelích. Na dámských sprchách se tvoří fronty, ale především vytéká zpoza dveří pořádné moře. Náš pokoj č. 201 se tedy uchyluje na pánské sprchy. Čas do večerky velmi rychle utíká, zkontrolují nás vedoucí dne Klárka a Lada, zhasínají nám světlo a my jen vyčkáváme, až obejdou všechny pokoje, abychom si mohly opět vytvořit dostatečné světelné podmínky pro četbu. Však se nám na pokoji sešla hotová umělecká díla - Shakespeare, Oscar Wilde i autorka Stmívání Stephenie Meyerová. Něco málo po jedenácté hodině jsem natolik unavená, že si ráno ani nevzpomínám, kdo zhasínal světlo... Končí pro mne den s pořadovým číslem jedna a já si jen marně snažím vzpomenout na všechna jména osadníků našeho pokoje, abych ráno nezažila podobný trapas jako na jiných táborech, kdy druhý den přeji dobré ráno osobám, které oslovuji jmény osob druhých.

iPod mi ukazuje 7:15, ještě aby ne, však jsem si na tuto hodinu dávala budík. Všichni zatím spí. Já se pokouším co nejtišeji vstát, abych si mohla dát kontaktní čočky, není žádná sranda si povídat s někým, když mu nevidíte ani pořádně do obličeje. Do oficiálního budíčku v 7:45 mi pořád ještě zbývá dost času. Zalézám zpět do teploučké postýlky a vyčkávám na příchod některé z dnešních dvou vedoucích dne, Páji a Páji. Budíčku se dočkáváme až chvíli po 7:50, bylo nám dopřáno pospat si o chvíli déle, o to dřív ale musíme provést ranní hygienu a dorazit v nějaké solidní podobě na snídani konanou v 8:15. Daří se nám přijít jako poslední, i přesto ale jdeme na čas.

V době po snídani máme čas do 9:15, abychom si uklidili na pokojích (čeká nás totiž bodování pokojů), převlékli se do sportovního a já abych vytvořila první zápisek do táborové kroniky. Byla jsem totiž v neděli určena s bráchou Filipem jako služba dne, která utírá stoly po jídle a píše události dne. Čas utíká opravdu zběsile, ale podařilo se. Mám A5ku se včerejškem, kterou můžu odevzdat jedné z našich patronek No Name's.
Krátce před čtvrt na deset scházíme do chodby v přízemí, kde se dělíme na dvě gramatické skupiny na následující anglické dopoledne. Dostávám se do pokročilé skupinky spolu s několika dalšími. Naše anglická skupinka čítá sedm osob. Dostáváme se opět do baru, kde pod vedením Páji, Páji a Klárky probíhá naše první angličtina v dělených skupinách. Hrajeme Scrabble s ručně vyráběnými hracími kameny. První hru náš čtyřčlenný tým prohrává, slovo na "x" opravdu nedáváme. Druhou hru vracíme úder, když protihráči vyhoří u "y".

Je čas na další hru, z písmenek stavíme slovo, které bude muset druhý tým uhodnout, avšak bude se smět ptát pouze otázkami zjišťovacími. Naše slovo je "queen" - královna, poněkud abstraktní pojem, snad to protihráči neuhodnou. Druhý tým si volí slovo ještě záludnější - "fitness". Totálně pohoříme. Když už víme, že je to funkční budova, do které se platí za vstup, a nenachází se ve vesnici, zkoušíme všemožná letiště, knihovny, ale fitness mne napadá až po notně dlouhé době, nevadí, ani znalosti "gympláka" nejsou bezbřehé...

Měníme pole působnosti, střídáme se s druhou gramatickou skupinou. V TV místnosti nás čeká Cwak a Lada, aby nás potrápily s přítomným časem prostým a průběhovým. Přiznávám, že jsem se prvních pár minut totálně nudila. Přeci jen už mám za sebou i budoucí, předpřítomné a předminulé časy... Nastává čas na hru, zkoušíme opět Who am I?, tedy jeden si zvolí osobu, zvíře nebo věc a zbytek se zjišťovacími otázkami snaží dopátrat výsledku. Jediné, co hádám správně, jsou Šmoulové, teď ještě vydolovat v paměti, jak to říci anglicky. Štěstí, že jsem měla finskou láhev s anglickým nápisem Smurfs a u něj zrovna Šmoulinku...
Přichází čas na zjištění, kolik sloves v infinitivu známe. Každý řekne jedno a jde řada na dalšího, kdo neví, vypadává. Jedeme již asi sto padesáté kolo, zůstávám já s bráchou Jakubem. Mám dojem, že jsme vyčerpali snad všechna slovesa. Při krátké odmlce se modifikují pravidla a vypadlí se dělí na poloviny a přichází k nám dvěma jako poradní sbor. Každý ještě vymyslíme dvě, tři slovesa, po mém posledním útoku si druhý tým už neví rady, skvělé, vyhrávám 50 dolarů...

Dopoledne končí, oběd je sněden, polední klid utekl jako voda a my pokračujeme ven, oblečení do lesa. Dostáváme zbraně, které vypadají opravdu bezvadně, ale jsou zatraceně těžké. Na paloučku v lese si sedáme k ohništi, kde nás Sajmon seznamuje si pravidly battlefieldu, tzv. army game, hry opravdu senzační. Laserové zbraně se senzorem a my se dvěma senzory na hlavě vypadáme téměř jako profesionální vojáci. Dozvídáme se, že jsme trošku utekli ostatním instruktorkám a vedoucím, sraz měl být až ve dvě, ne o půl druhé, nevadí, jsme trošku akční. Dělíme se na Upíry a No Name a vyrážíme na mini mise, abychom se seznámili, jak že vlastně takové zbraně za desítky tisíc střílejí... Ukrýváme lékárničku na místo kryté stromy, snad nás tam neuvidí protivníci. A hra může začít. Střílíme po sobě jako o život, dobíjíme se u lékárničky... První hra ubíhá opravdu rychle. Asi jsem našla novou lásku po loňské Březové a deseti dnech s airsoftem a paintballem - je tu battlefield!
Měníme strany a hrajeme znovu. Jednou vyhráváme, jindy zase prohráváme... Přichází čas trošku ztížit pravidla. Pája č. 2 stojí uprostřed herního pole, my máme za úkol dostat ji k protivníkovi dříve, než uběhne časový limit. Stačí se jí dotknout, čímž ji uvedeme do pohybu k protivníkovi. Aby vše nebylo zase tak snadné, celou tu dobu jsme v protivníkově palbě. Ve výsledku nevyhrává nikdo, Pája sice stojí blíže k Upírům, avšak ne tak blízko, abychom vyhráli.

Hurá, svačina! Po krátkém občerstvení se vydáváme prozkoumat nízká lana. Počasí nám však příliš nepřeje, vracíme se tedy dovnitř dříve, než něco venku stihneme. V TV místnosti hrajme opravdu šílenou hru - Cube (Kostka). Pája blond stojí ve středu tvořeném židlemi, na kterých sedíme. Máme zvolená čísla od jedné do šesti. Když padne naše číslo, sedáme si na kolegu po naší levé ruce. Když jsme zasednuti, nemůžeme se pohybovat. Vyhrává ten, kdo se jako první vrátí na svoji domovskou židli. Myslím, že jsme byli opravdu rádi, že přestalo brzy pršet a my se mohli vydat pokořit nízká lana. Ve třech skupinkách jsme si užili opravdu hodně zábavy, když jsme se úspěšně pokoušeli zdolat několik snadných i obtížnějších překážek. Přesouváme se na cvičnou lezeckou skálu - boulder, kde se v trojicích navzájem jistíme a překonáváme nesnadně umístěné chyty.

Po večeři přichází na řadu výuka žonglování se Sajmonem. Všem se daří přehazovat si míčky v rukou, tedy minimálně pokud mají jeden či dva. Jakmile přijde na řadu třetí míček, jsme - jak se říká - totálně "nahraní". Zkoušíme tedy nejrůznější skupinové žonglování a další hry s míčky.
Hrajeme si na sochaře, rozdělíme se na dvojice, jeden si zavazuje oči, druhý ze sebe vytvoří sochu a někam si umístí nejprve jeden míček, později míčky dva. Slepý má za úkol po důkladném osahání sochy postavit se do identické polohy a umístit míčky na stejné místo jako socha číslo jedna. Zjišťuji, že takhle hra mi totálně nejde, tedy alespoň co se mé slepé role týká.

Pomalu se stmívá a vedoucí nám oznamují, že v 21:55 máme být všichni vysprchovaní a oblečení do lesa, půjde se na první noční misi. Cwak nám konečně vysvětluje, proč budeme sbírat dolary a jednotky krve. Každý den budeme muset za každého člena rodiny odevzdat pět jednotek krve, které získáme za mise a podobné akce. Kdo nenasbírá dostatek jednotek krve, má možnosti si za 75 dolarů zakoupit jednu jednotku. Kdo neodevzdá pět jednotek krve, bude následující den odstaven ze hry. Fasujeme si battlefieldové zbraně, už mne z ní začíná pomalu bolet palec, bolest však ustupuje po vchodu do dobře známého lesa, kde nás čeká supertajná mise. Musíme nejprve zničit ozbrojené strážce, a poté se co nejtišeji dostat do blízkosti vlkodlačí rady, kde máme vyslechnout, co se chystá, opět v angličtině. Po příchodu do jídelny zaznamenáváme naše postřehy na papír a pokračujeme do pokojů a postelí, abychom zítra nevstávali až na oběd.

Budík se mne marně snaží ve čtvrt na osm probudit, jsem totálně na odpis. Z postele mne dostává až budíček v 7:45. Tak tak stíhám dorazit včas na snídani. Rychle ji sníme a v 9:15 nastupujeme na vnitřní misi. V TV místnosti nám Sajmon vysvětluje herní pravidla. Dostáváme do rukou naše milované battlefieldové zbraně, hurá! V několika herních kolech máme za úkol nalézt protivníkovu lékárničku a donést ji Sajmonovi. Háček je v tom, že obránci mají 20 životů, avšak nesmějí se oživovat, útočníci mají jen čtvrtinu jejich životů, navíc ale možnost používat lékárničku. Při hledání lékárny jsme úspěšní, bohužel při druhé hře jsou úspěšní i protihráči.
Mění se pravidla, Sajmon se ukrývá někde v budově, obě rodiny pojí síly a musí objevit její důvtipně skrytou lékárničku. Celý vtip byl ve faktu, že Sajmon bránila patro první, avšak lékárničku si schovala v přízemí, kde jsme ji našli až za hodně dlouho. Poslední vnitřní mise stála opravdu za to, řekněme, že se jednalo o totální propadák ze strany většiny jednotlivců. Po několika vteřinách jsme vybíhali z TV místnosti, abychom se někde skryli. Jakmile byli všichni někde "zakempení", přišla chvíle, kdy jsme se měli navzájem najít a pozabíjet. Vyhrát směl jen jeden. Bohužel jsme zřejmě ani jeden nenašli dost odvahy, abychom opustili svoji skrýš a na konci hry byli pouze tři mrtví, tudíž nevyhrál nikdo...

Po vydatném obědě přichází na řadu první z Twilight filmů, při kterém máme za úkol zjistit odpovědi na deset otázek týkajících se děje a dalších záludností. Celých 100 % mám pouze já a Míša... Hrajeme nejrůznější scénky a hry, jež se týkají shoppingu - nakupování. Dozvídám se pár nových slovíček, která se budou hodit nejen na táboře. Při nejedné hře se ocitáme takřka v pravém anglickém obchodě, kde se pokoušíme nakoupit.

V průběhu filmových a seriálových hříček přijíždí opravdu vzácný host, rodilý mluvčí z Portugalska, Emanuel. Dokončujeme rozjeté hry a získáváme odměnu v podobě dolarů - každý tolik, kolik si zvládl nasbírat při hádání filmové a seriálové hudby...
Den to byl opravdu náročný a všichni se těšíme do postele, nebráníme se tedy, když krátce před devátou hodinou opouštíme bar a jdeme se sprchovat. K mé smůle se sprchuji jako poslední z patnácti a už při průchodu chodbou vidím hotový oceán. Dnes budu holt vytírat sprchy já...

Tempus fugit, čas letí, říkám si. Už je tu středa. Budíček probíhá v poklidu, na papíru pro bodování umístěném na dveřích máme kromě jedné dvojky samé jedničky. Můžeme tedy s dobrý pocitem vyrazit rozděleni na gramatické skupinky na sebeobranu se Sajmonem či angličtinu s Emanuelem. Pokročilejší začínají venku krátkou rozcvičkou vedenou Sajmonem, která ústí v základy sebeobrany. Ač se jedná o poměrně vážné téma, bavíme se opravdu velkolepě, když posíláme svého spoluhráče (ne)chtěně k zemi.
Začíná pršet, přecházíme tedy do kobercem vybavené TV místnosti, kdy pokračují nejrůznější praktické ukázky, jak se ubránit potencionálnímu útočníkovi. Po hodině a půl se měníme s druhou skupinou a jdeme si popovídat s Emanuelem. Probíráme minulé časy, pro mne opět odpočinková část, tedy až do chvíle, kdy nám Emanuel povídá o své rodné zemi a o sobě samém. Je přeci jen něco jiného povídat si anglicky s Čechem, nebo s cizincem.

Počasí nám přeje, vyrážíme tedy vybaveni larpovými zbraněmi do lesa, kde nás čeká první seznámení se s tímto způsobem boje. Po obražených prstech z loňského roku si dávám pozor na rány od mé kolegyně Míši, která má s dřevárnami pořádné zkušenosti. Trénujeme i se štíty, někteří méně, jiní více úspěšně. Přichází čas na boj v ohraničeném kruhu ve dvojicích. Hrajeme na pět zásahů. Končím s prohrou 1:5, nevadí, snaha byla. Měníme svého protihráče, tentokrát musíme třemi zásahy zneškodnit Emanuela, všem se daří... Nastává čas opět utužit naše rodiny. Hrací pole je rozděleno na čtyři obdélníky, čím je obdélník dál, tím více je v něm umístěno lahví, které musíme převrhnout. Obránci mají život jeden, útočníci životy dva. Každá převržená láhev znamená dolar pro družstvo. Do každého obdélníku smí zároveň vstoupit pouze jeden útočník. Všem se daří získat nejeden dolar. Balíme své věci a vyrážíme na svačinu.

A je to tady... Vysoká lana a lezecká stěna. Už nějaký ten pátek mám opravdu pořádný strach z výšek, ale jak se jej zbavit lépe, když ne pomalým překonáváním? Sama sobě si slibuji, že alespoň jedna překážka nemůže být takový problém. Na trať 7,5 metrů nad zemí vyrážím jako poslední z našeho týmu. Alespoň mne nikdo nebude popohánět dopředu. Na vrcholu věže, odkud se startuje, mi dodává odvahy Sajmon s Emanuelem. Říkám si, že už není cesty zpět. Překonávám pomalým tempem první překážku. U sloupu mezi prvním a druhým lanem si myslím, že nepůjdu ani dopředu, ani dozadu. Ale někam jít musím, přelézám ještě druhou překážku, ale před sítí se vracím hezky zpět k věži. Myslím si, že hrdinství bylo pro jeden den dosti. Ještě několik minut po návratu na pevnou zem mám dojem, že v sobě neudržím svačinu.

Po večeři se měníme s těmi, kteří už mají za sebou lezeckou stěnu. Do poslední chvíle se ujišťuji, že lézt tak vysoko nemám zapotřebí. Avšak brzy měním názor. První dva metry se mi vcelku daří, jakmile se ale dostávám k zakleté zelené mušličce kousek pod polovinou, velmi ráda se vracím zpět na zem. Lezecká stěna pokořena nebyla, ale i zelená mušlička se počítá. Pomalu ale jistě se šeří a 15 unavených horolezců uvítá odpočinkovou hru. Stavíme se do kruhu, nohy od sebe. Nesmíme pokrčit kolena, prostor mezi nohami se stává naší fotbalovou branou, volejbalový míč je zase míčem fotbalovým. A úkol? No přeci strefit se do brány protivníka z opačného týmu, nepokrčit při tom kolena a hlavně nedat "vlastňák" svému spoluhráči. Kdo dostává gól, otáčí se a hraje dále. Vypadává ten, kdo dostává gól i po otočení se zády. Je vyhlášeno pravidlo, že poslední tři vyhrávají. Díky bohu jsem mezi nimi...

Už je tu čtvrtek! A sluníčko nám svítí! Odvážně si beru kraťasy a mikinu nechávám v tašce. Vyrážíme ven pokořit anglickou křížovku pod vedením Klárky, Páji a Páji. Nejprve se nám zdá řešit křížovku bez zadání naprosto nemožné. Doplněná jsou tu jen písmena "g" a "i", a to navíc jen někde. Štěstí nám přeci jen přeje. Je tu jakési slovo o třech písmenech, kde jsou zároveň obě již známé hlásky. Může to být buď "prasátko" nebo "velký". Zkoušíme "prase" a jsme úspěšní. Po tomto objevu se zbytek písmenek doplňuje jedna radost.
Měníme aktivitu, křížovka je vyplněna. K angličtině patří spelling, tedy hláskování, ve dvou pětičlenných týmech se tedy snažíme po jednom sestavit z písmenek zadané slovo. Naše skupinka si je jistá, že opět jednou vyhraje. Sice jsme nehráli o dolary, ani se pořádně nepočítaly body, avšak bavili jsme se náramně, když jsme sledovali marné snahy protihráčů.

Hodina a půl utekla jako voda, je čas na stejně dlouhou lekci angličtiny s Emanuelem. Tentokrát je tu téma restaurace a také minulý průběhový čas. Fráze z restaurace už nejsou žádná legrace, ale všichni se snažíme, seč můžeme. Sehráváme nejrůznější scénky z tohoto prostředí, abychom si osvojili co nejvíce slovíček. Potřetí zkoušíme hru Who am I? a následně i klasického Hang Mana - Oběšence...

Odpoledne nám počasí ani trošku nepřeje. Když přeci jen chvíli neprší, rozděleni na rodiny jdeme střílet z luku nebo airsoftové zbraně na terč. Ani si všichni nezastřílíme a rozprší se ve velkém. V TV místnosti si tedy hrajeme klasickou hru, jejíž název snad ani neexistuje. Zkrátka tleskáme, máme zvolena zvířata, kterými jsme a hraje se: "Cat, cat, pigeon, pigeon," dokud milý holub nevypadne... Pršet nepřestává, ale že by upírům měl vadit déšť? To nehrozí! Bereme si tedy naše tajné zbraně - pláštěnky a vyrážíme podle mapy v jídelně po rodinách hledat patnáct nápověd rozmístěných po celém areálu. Po většinu hry máme náskok, avšak poslední nápovědu hledáme snad čtvrt hodiny. Přicházíme celí mokří, avšak s nápovědou, zpět do jídelny.
Co s nápovědami jiného, než podle nich najít, ve kterém tubusu se nachází vlkodlačí smlouva? Štěstí nám - No Name - ani trošku nepřeje, špatně pochopíme třetí nápovědu a smutní končíme s hledáním. Dostáváme za 150 dolarů druhou šanci, tentokrát již třetí, malý černý tubus nemineme a vyzvedáváme z něj smlouvu obsahující prohlášení upírů i vlkodlaků o ochraně Forks aj.

Stále prší a Emanuel nám vysvětluje další hru. Je to námi dobře známé "město, stát, jméno...", avšak celé v angličtině. Nejprve přichází řada na písmeno "f", mám kliku, shoduje se mi jen "frog", tudíž získávám jednotku krve. Následují "p, r, o, t", avšak tady se mi již tolik nedaří, vždy mám dvě shodné položky s někým dalším. Modifikují se nám pravidla. Tvoříme čtyři skupinky a jedeme znovu, jen v týmech. Jsou tu písmena "f" a "c", moje družstvo za každou tuto hru vyhrává tři jednotky krve. Celkem tedy sedm jednotek krve, do zítřka mám vystaráno...

A je tu již tradiční sledování Twilight ságy. Tentokráte díl druhý, Nový měsíc. A co by to bylo za English camp, kdybychom opět nesledovali film anglicky s českými titulky a navíc nemuseli hledat odpovědi na dalších 10 záludných otázek? Nový měsíc byl měsícem fortuny pro 100 % upírů, každý získal pět jednotek krve. Můžeme jít v klidu spát, že se dožijeme zítřka. Však se spánek bude hodit, čeká nás poslední celý den na táboře, to zavání nějakou noční akcí, uvidíme...

Předposlední ranní vstávání je za mnou. Je čím dál těžší být dostatečně čilý, když téměř do jedné ráno řešíte závažná témata. Ale co, upír přeci vůbec spát nemusí, takže směle do boje. Po vyfasování larpových zbraní bylo všem jasné, že tohle bude stát za to! A také že stálo. Vydáváme se k potoku, dělíme se do rodin a čekáme na vysvětlení anglických pravidel. Pája č. 1 nám vysvětluje, že obránci budou na jedné straně hlídat vlajku před útokem, jehož cílem bude dopravit k vlajce smlouvu.
Máme pár minut na stvoření nějaké té taktiky. Není čas vymýšlet kdovíjaké velké plány, ale něco máme. Všechny snahy se nám bortí, jakmile proti sobě vidíme běžet sedm zuřivých Upírů. Bereme nohy na ramena a hodně rychle se snažíme dostat k naší vlajce, abychom ji uchránili od propašování tajné smlouvy. Nezdařilo se, No Name mrtví, smlouva u vlajky.
Otáčí se ofenziva a defenziva. Tentokrát nám to musí vyjít. A také že vychází. Štěstí je na naší straně. Několikrát se ještě změní styl hry a my vyrážíme zpět do Relaxy. Předtím ale není na programu není nic jiného než vybíjená s larpovými zbraněmi, všichni proti všem, na tři životy. Vítěz? Linda. Druhé místo patřilo mně. Nebýt nepozornosti při posledních úderech...

Čeká nás konečně celé střílení z airsoftek i luku. No Name začínají u airsoftové zbraně. Máme pouze dvě úspěšné, jejichž střely zasáhnou terč. Trefuji se čtyřikrát, tedy celkem za 29 bodů. U luku se mi již tolik nedaří, zásah pouze jeden za 10 bodů. Přesouváme se na palouček známý nejen z army game.

Je na čase si opět trošku popovídat s Emanuelem. Hrajeme tedy rozděleni na rodiny hru trošku podobnou známému AZ kvízu. Volíme si otázky za 1-3 body ze sedmi možných kategorií. Opět se nám podařilo prohrát, avšak jen o minimum bodů. Není se čemu divit, celkově jsme mladší než naši protivníci a taktika nám také moc nevyšla...

Nejoblíbenější upírská hra? Fotbal? Kdepak, přeci baseball, pro nás tedy softball. O upírech je známo, že mají nadlidskou sílu. Kdybychom tedy hráli s klasickou kovovou či dřevěnou pálkou, obyvatelé Staré Vsi by přišli o své příbytky. Museli jsme si tedy vystačit s měkčenou pálkou a tenisovými míčky. Ale hra to byla monstrózní, doopravdy. Užili si ji naprosto všichni. A konečně jsme zase vyhráli. Dokonce 41:17! Jednou to zkrátka přijít muselo.

Abychom se trošku zklidnili, zahráli jsme si uvnitř "Městečko Palermo", pardon, Forks. Zvoleni byli jak obyvatelé Forks, tak krvelační upíři a "šerifové" vlkodlaci. I když nejeden obyvatel Forks přišel o život, upíry se odhalit podařilo.

Tábor bez táboráku? Neexistuje. I my si tedy museli nasbírat oheň, abychom si mohli posedět u teplého krbu. Společnou chvíli jsme si zpříjemnili sehráním nejrůznějších scének ze Stmívání, Nového měsíce, Zatmění i Rozbřesku. Opravdu to stálo za to.

Poslední noční hra. Co více říct? Smlouvy jsme podstrčili opačným týmům již při ranních dřevárnách. Rozděleni do rodin jsme obsadili místo u plážového volejbalu či u vysokých lan a mise mohla začít. Jaké to je hrát v absolutní tmě, když po vás jde skupina krvežíznivých upírů? Bomba! A opět byli No Name lepší, tedy minimálně rychlejší. Sice naše lékárna ukazovala 57 dobití, Upírská jen 54, ale čas je čas. Odebíráme se naposledy po postelí, abychom se připravili na náš poslední velký den, možná ten největší...

V jedné písničce se zpívá: "Nesnáším loučení..." A právě to si už od brzkého rána říkám. Batoh i kufr mám sbalený, ale nikam se mi vůbec nechce. Kdo by také chtěl vrátit do reality!? Pouhé reality, kde jsou sice rodiče, avšak jinak totální nezáživné prázdniny, prázdniny bez fajn party. Myslím, že nejeden z nás by si válku ve Forks prodloužil minimálně do konce července, nejlépe na celé prázdniny.

Líčíme se, oblékáme do co nejstylovějších upírských kostýmů, zkrátka snažíme se vypadat opravdu cool na focení. Ale ještě před tím tu máme bungee trampolínu. Moc lidí se neodhodlává skákat čtyři a více metrů vysoko, ale přeci jen se pár odvážných najde. Říkám si, že za týden jsem toho zažila již dost a alespoň jednu adrenalinovou záležitost si můžu dovolit vynechat. Však adrenalinu si dost užiji při focení.
Přesouváme se k bazénu, sluníčko konečně vysvitlo. Nejvyšší čas pořídit nějaké fotky. Nejprve jednotlivci, poté každá rodina normálně, následně jako upíři. Ještě foto ve dvojicích, trojicích, se Sajmonem, se Cwakem a samozřejmě ještě všichni dohromady i s Emanuelem, avšak bez Klárky a Páji č. 1, které musely odjet dříve...

Kde jinde strávit poslední chvíle tábora než v TV místnosti. Čas jsme si zkrátili obdržením osvědčení účastníka tábora z rukou Sajmona, a poté sledováním dílu třetího, Zatmění (Eclipse), v jehož průběhu nás pomalu ale jistě opouštěli jednotliví účastníci tábora, aby se vydali na cestu domů. Krátce po jedné hodině přichází řada i na mne a bratry. Ani náhodou se mi nechce opustit tohle fajn místo. Místo plné nových přátel, skvělou Relaxu v podhůří Jeseníků. Říkám si, že i když mi už bylo 16, příští rok chci zpět. A když ne jako táborník, tak alespoň jako instruktorka. Proč nepoznat hry i z té druhé strany. Už dříve jsem zjistila, že to není vůbec špatné, občas snad i zábavnější než z pohledu aktivního účastníka.

Tak se tedy už jen rozloučit se všemi táborníky, vedoucími, poslední fotečka z Relaxy 2012 a za rok zase ahoj!