Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Běžím po schodech jako blázen, protože nejdu včas na přednášku. Už dávno nejsem studentem, co chodí jen tak pozdě. Ty časy bohužel pominuly a já na sebe vzal daleko důležitější roli. Takže ne, nepatřím mezi opozdilce, co si každé ráno raději přispí, než aby vstali včas, posnídali a pečlivě se připravili. Právě naopak. Celou noc jsem nemohl zamhouřit ani oko, protože jsem měl trému. Vždycky, když se chystám někam prvně, tak ji mám. Na pohovorech, u státních zkoušek, při obhajobě práce, prostě vždycky.

Míjím paní domácí, co zrovna nemá dvakrát velkou radost z toho, že jsem jí pošlapal podlahu, kterou zrovna čerstvě vytřela. Ani se jí nestačím pořádně omluvit. Chudák stará. Vím, kolik práce si s tím dala, ale skutečně nemám nazbyt.

Zatraceně! Tramvaj mi ujela. Teď abych šel pěšky. Skvělé, ještě se spustí déšť a já si nevzal pláštěnku ani deštník. Je to k vzteku a "nejlepší" na tom všem je, že v předpovědi počasí říkali, jak bude hezky. Nu co, ranní klus nikomu nemůže uškodit.

Ale ne! Šlápl jsem do kaluže. Kalhoty v háji a já nemám čas na to, abych se vrátil a vzal si jiné. Teď budu dětem určitě pro smích. Ano, zapomněl jsem zmínit, že jsem učitel. Učitel občanské výchovy, základů společenských věd a i jiných sociálních oborů. Říkáte si, že asi nebudu úplně nejlepším vzorem pro mládež? To máte pravdu, nejsem na to pyšný, ale co...

"Vítám vás tu u nás. Vy jste určitě nějaký rodič. Chcete nějak pomoci, nebo se tu u nás vyznáte? Nebojte se, rádi vám pomůžeme. To víte, tady se známe všichni," zdraví mne pan školník s úsměvem na tváři a podává mi pomocnou ruku.
"Prosím vás, kde tady najdu učebnu sociálních věd, nebo jak se to jmenuje. Hrozně pospíchám, jsem nový učitel. Nemám času nazbyt," zablekotám a pohlédnu na hodinky. A skutečně. Opravdu mám zpoždění a ne ledajaké. Půlhodinové! To to pěkně začíná!
"Á, tak to vás tu vítám. To jste vy, ten mladý pedant, co má zkrotit tu divokou zvěř. Václavka, jméno mé. Doufám, že budeme spolu dobře vycházet. To víte, já jsem dobrák a rád se všemi vycházím. Proto kdyby se stala nějaká nehoda, nebo třeba i maličkost...když vám bude jenom vrzat křeslo...prostě se vždy můžete na mě obrátit," líčí si vesele podsaditý muž a nadále mi hledí fanatizovaný do tváře.
"Kotalík. Opravdu nemám čas. Kde je ta učebna? Ale honem," vypravím ze sebe trochu přidrzle, načež se konečně školník vzpamatuje a ukáže mi pravicí směrem k točitému schodišti v zadní části podlouhlé chodby.
"Vystoupáte do třetího patra a pak se dáte doleva. Jsou to pak třetí dveře. Nemůžete minout, je na nich Ámos," vysvětlí mi, načež se s ním kvapně rozloučím a dám se zase do běhu. Tentokrát zvolím šílený sprint, protože takovou výšku vybrat mi zabere dost času. A také se nemýlím. Přicházím celý uřícený, sotva popadám dech.

Zrovna zvoní na přestávku a na chodbu se hrnou děti. Přišel jsem pozdě. Pozdě na svou první hodinu. To je ostuda. Neřekl bych, kdyby se to stalo žákovi, ale učiteli? Tím jsem si tedy pěkně pokazil reputaci u svých kolegů. Jen co je pravda.

Zvláštní je, že mezi mísícími dětmi se neobjevují žádné z mojí třídy. Tedy vlastně z té, na které je Komenský. Nechápu to, ale pomalu sáhnu na kliku a lehce ji stisknu. Nervózně otevírám dveře a vstupuji dovnitř. Nikdo tam není.
Nerozumím tomu a sedám si do první lavice. 'Je snad možné, že by se na moji hodinu všichni vykašlali?' ptám se sám sebe, ale posléze tuhle myšlenku zavrhnu. Pohlédnu na tabuli a zavadím tak o nástěnné kulaté hodiny. Ukazují sedm hodin a čtyřicet pět minut.

Už je mi jasné, jak se věci vlastně mají. Došlo k posunu času a já si zapomněl přeřídit svoje digitálky. Nepřišel jsem tedy pozdě, ale včas!
První den jsem byl tedy naštěstí ve své třídě jako první...