Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Naše rodina miluje cestování, proto se skoro každý víkend vydáváme s několika přáteli za novými dobrodružstvími. Tentokrát jsme se rozhodli vyrazit na jednu louku poblíž řeky Úpy. V pátek odpoledne jsme dorazili na místo a já se dozvěděla, proč se tento víkend koná právě tady.

Táta už o tom mluvil doma, ale já jsem mu popravdě nevěnovala žádnou větší pozornost. Až tady mi bylo všechno jasné.
Jelikož je červen a my stáli na louce poblíž řeky Úpy, došlo mi, že se zde má konat každoroční soutěž Úpění na Úpě. Tato soutěž spočívá v tom, že si zúčastněné skupiny vyrobí vlastní plavidlo, na kterém následně sjedou řeku z místa určení až do Babiččina údolí k Viktorčině splavu.

Můj táta se společně se svými dalšími čtyřmi kamarády rozhodli, že postaví na voru nemocnici a pojmenují ji téměř obdobně jako jeden film: "Nemocnice na kraji řeky". A tak se také stalo. Ještě ten den byla Nemocnice zcela dokončena a připravena zdolat překážky, které na ni řeka Úpa měla připravit.

V sobotu ráno se připravené vory seřadily na louce. Startu se zúčastnili i fotografové z různých médií, kteří chtěli všechny účastníky nejprve společně vyfotit. Po potřebné fotodokumentaci všechny vory vypluly.
S kamarádkou Ninou jsme se rozhodly, že je budeme podporovat a zároveň jim i fandit. Sbalily jsme si tedy věci, sedly na kola a podél řeky vyrazily s nimi. Jely jsme hezky lesem, kterým vedla štěrková cestička až do Babiččina údolí. Vždy jsme Nemocnici o kousek předehnaly, abychom si oddechly a zároveň na ni počkaly. Všechno, co Nemocnice na řece dělala, jsme samozřejmě dokumentovaly. Po celou dobu sjíždění byla Nemocnice ve vedení. Jenže časem se zjistilo, že ji ostatní vory začínají předhánět. Na to jsme ale nedbaly.
Po čase nás přestalo bavit na ni pokaždé čekat, proto jsme si řekly, že na ni počkáme až v cíli u Viktorčina splavu. Dojely jsme tam a čekaly.
Jenže asi po hodině čekání nám začalo být divné, proč skoro všechny ostatní vory už dorazily do cíle a naše Nemocnice se ještě neukázala. Rozhodly jsme se, že se o kus vrátíme a zjistíme, co se stalo.

Po cestě jsme potkaly Lenku, jež nám sdělila hroznou zprávu: "Naše Nemocnice asi před půl hodinou píchla jednu duši, dva pasažéři - zdravotní sestřička a doktor - byli nuceni vystoupit!" Byl zrovna celkem chladný den, tudíž nebylo ani moc teplo a voda měla něco kolem deseti stupňů Celsia, proto se nám začaly honit hlavou myšlenky: "Dojedou to jen se třemi dušemi? Neumrznou v těch mokrých šatech?" Dostaly jsme strach. Vrátily jsme se k Viktorčině splavu, trpělivě čekaly a vyhlížely naši Nemocnici. Když jsem se ohlédla za sebe, zjistila jsem něco strašného.
"Skoro všichni lidé už začínají odcházet!" řekla jsem s hrůzou kamarádce. "Nikdo neuvidí dojezd naší skvělé posádky!"
Zanedlouho jsme za zády uslyšely, jak si mezi sebou povídají dva pořadatelé: "Podívej se. Nejvíc hlasů zatím získala ta Nemocnice. Pokud dojede do cíle, vypadá to, že bude první." Teď jsme se začaly bát ještě víc! Ztratit takovou šanci na výhru kvůli jedné ušlé duši? Samozřejmě jsme věděly, že zdraví našeho "nemocničního personálu" je přednější, ale na druhou stranu této soutěže se zúčastnili poprvé v životě a bylo by skvělé, kdyby ji hned napoprvé vyhráli!
Znenadání se jako blesk z čistého nebe na řece začaly objevovat první kousky našeho nemocničního voru. Obě jsme nahlas zakřičely: "Hurááá!" Plny očekávání jsme vyčkaly ještě s pár vytrvalými jedinci, než naše posádka sjede závěrečný splav. Chvíli jim trvalo, než se odhodlali vrhnout vstříc studené vodě, která na ně čekala na konci jejich cesty, ale podařilo se! Ale až teď jsme uviděli tu spoušť...z naší Nemocnice téměř nic nezůstalo, jen zbylé tři duše a deska, na které všichni v pořádku dorazily až do cíle. Vše ostatní, co měla posádka na palubě voru, si vzala řeka!

Táta říkal, že by se někde měli vyhlašovat výsledky, ale my nevěděli kde, proto jsme se společně s naší zmrzlou posádkou vydali zpátky na louku. Tam si táta spolu s ostatními pasažéry nechali uvařit zasloužený čaj s rumem.
Zničehonic se přiřítila Pavla, která na rozdíl od nás věděla, kde je vyhlášení, a sdělila nám novinu: "Bohužel, neumístili jste se..."
V tom okamžiku jsem se pořádně naštvala. To se vláčeli v té zimě pro nic za nic!? Vždyť byli nejlepší! Jenže Pavla pokračovala: "Dělám si srandu, jste PRVNÍ!"
Spadl mi kámen ze srdce. Po první větě jsem totiž nedoufala, že by se mohli umístit, ale jak vidíte, dokázali to! A v tom je právě ten vtip. Nezáleželo totiž na tom, v jakém pořadí posádky dojeli, ale jak na vodě zaujali diváky.
Takže pokud neznáte mého tátu, představte si chlapa jako dokonale nalíčenou zdravotní sestřičku s prsy o velikosti čtyři, dalšího chlapa celého "zakrváceného" červenou barvou, o berlích a s ortézou na koleni, a další dva borce jako dva doktory, kteří lili do všech zúčastněných krev v podobě červeného vína z kapačky - uznejte sami, vyhrát prostě museli.

I když byli všichni promrzlí, už v tom okamžiku jim bylo jasné, že příští rok se zúčastní Úpění na Úpě znovu!