Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

O jarních prázdninách jsem byl v italském Val di Fiemme. Bydleli jsme v hotelu Veronza v Caranu. Naproti našim dvěma pokojům bydlela skupinka Čechů. Šťastná to náhoda, mohl by si někdo říct. Určitě, jen kdyby ti Češi nebyli z Ostravy...
Táta mě od začátku upozorňoval, abych nezkoušel nějaké provokace. "Ostravákům" bylo kolem dvaceti a bylo jasné, že jsou to fanoušci Baníku. Bohužel, moje povaha ani povaha mého italského kamaráda Pietra nedovolovala, abychom neřekli alespoň nějaké to provokativní slovíčko. Nebylo těžké vysvětlit Pietrovi vztahy mezi Baníkem a Spartou, stejně rychle pochopil význam vět jako "Baník fuj" nebo "Sparta do toho". I když měl ze začátku problém s výslovností, znělo to jako "Bahníg", ale to nevadí. Účinek to mělo.
To dokonce takový, že jsem svou čepici s logem Sparty otočil naruby, aby logo nebylo tak nápadně vidět. Občas si i táta neodpustil nějakou tu jízlivou poznámku, ale jen ve vhodných okamžicích, například když jsme byli ve výtahu a ten se už zavíral přímo před našimi "přáteli".
Úplná perlička ale přišla až nahoře na svahu. Pietro byl velmi dobrý "snowborďák" a já na lyžích také nejezdím moc ohleduplně, ani pomalu. Asi i s tímto vědomím jsme spustili další vlnu provokace. Tentokrát na lanovce, když kluci z Ostravy jeli za námi. Pietro: "Spartéééé!" Ostraváci: "Cos to řek?" Pietro: "Baník fjuj!" Ostrava: "Počkej nahoře." Přeložil jsem Petrovi přibližný význam této věty a zapojil se do diskuze: "Pánové, ten Matušovič je ale frajer, co?" Malé vysvětlení - Matušovič přestoupil z Baníku do Sparty. Pietro si nazul snowboard už na lanovce a já ho ke svahu dotlačil.
Dvě lanovky Ostraváků se za námi hned vysypaly a my jen doufali, že o sebe zakopnou. Nevyšlo to a tak jsme museli jet ještě rychleji než obvykle. Nejdříve po černé. Z té jsme projeli napříč červenou a dostali se mimo sjezdovku. Tenhle manévr ještě nevyšel, stále byli za námi. Vzali jsme to hlubokým sněhem až k takovým boulím mezi stromy, kde už to bylo celkem uježděné a nebylo tak jednoduché nás sledovat. Nicméně jsme je stále slyšeli. Z lesa jsme vyjeli na modrou. Vylítli za námi jak smyslů zbavení, ale zdálo se, že jich už není tolik...
Mohli jsme buď nasednou do "čtyřsedačkovky", ale tím bysme toho asi moc nevyřešili. Zvolili jsme tedy možnost druhou a tou byl dětský vlek. Sjeli jsme dolů a po chvíli bruslení jsme se dostali ke stanici té staré kabinové lanovky. Vždycky se mi z ní dělalo špatně, ale teď jsem se do ní vyloženě těšil. Měli jsme štěstí, zrovna dorazila zespoda. Oddechli jsme si až dole, když jsme viděli, že na nás opravdu nikde nečekají.
Nevím, jestli se na nás vykašlali, nebo jsme tak skvělí ve hře na schovávanou, ale ztratili jsme se jim a potkali jsme je až ráno před hotelem, když oni odjížděli domů a my na svah. Nesl jsem si do auta "lyžáky", když směrem ke mně vykročil jeden z nich. Chtěl jsem se otočit, ale nápad utíkat s "lyžáky" na zádech nebyl šťastný. Ostravák jen natáhl ruku a podal mi dva přívěsky na klíče ve tvaru znaku Baníku. Jeden pro mě a druhý pro Pietra...