Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Stalo se to již před dvěma lety, ale připadá mi, jako by to bylo ještě včera.
Ráno jsem se probudila do krásného sněžného dne. Sedla jsem si k oknu a dívala se na padající vločky sněhu. Těšila jsem se na tátu, který měl po čtrnácti dnech přijet domů a slavit s námi Vánoce, svátek pohody, klidu a míru.

Bylo již deset hodin a táta nikde. Už jsem začínala mít o něj obavy. Řekl, že přijede v osm hodin. S narůstajícím časem rostla i moje obava o něj. I máma byla hodně nervózní. Protože jí ani nezvedal telefon.
Chystali jsme pomalu vánoční stromeček, kapra, salát, ale byla ve vzduchu cítit ta nejistota, co je s tátou. Nebyla to ta vánoční pohoda jako každý rok. Ve tváři mámy jsem cítila velký strach, i když to nepřiznala. I bratři byli celkem nervózní. Neustále jsme očekávali domovní zvonek nebo alespoň telefon.

Kolem páté hodiny přišel ten tolik očekávaný zvonek. Celá šťastná jsem utíkala otevřít, ale nestál tam ten, na koho jsem čekala. Když jsem otevřela, ztuhl mně úsměv i já cela ztuhla. Stáli tam dva policisté. Vtom přišla i máma dolů ke dveřím. Bylo nám všem hned jasné, že se něco hrozného muselo stát.
Jeden z těch policistů řekl: "Dobrý den. Vy jste paní XY?" Máma odpověděla: "Ano. Stalo se něco!?" Její hlas byl velmi vystrašený. Začali se mi podlamovat kolena a můj mozek přestával vnímat, co kdo říká. Pamatuji si, že ten druhý dodal: "Váš muž, Petr X, měl autonehodu. Leží v brněnské nemocnici v kritickém stavu." Máma jen stála, dívala se na ně a začal se jí spouštět pláč. Já jsem utekla do pokoje, kde jsem začala plakat do polštáře, vůbec jsem neměla ani tušení, co mám v tu chvíli dělat.

Když jsme se všichni uklidnili, sedli jsme do auta a jeli do Brna. Máma nebyla schopná řídit, a tak řídil bratr. Po dvou hodinách jsme tam konečně dorazili.

Lékaři mámě řekli: "Stav Vašeho muže je lepší, ale je stále v kómatu." Seděli jsme tam mlčky, plní naděje a očekávání, že se probere. K ránu nám lékař řekl, že máme jít domů. Až se jeho stav zlepší, že nám dá vědět a že nás bude průběžně informovat. My jsme ale nechtěli. Pustili nás k němu. Ležel tam bezmocný, nehýbal se. Já jsem věděla, že on nás ale slyší. Mluvili jsme k němu.
Po hodině se stal dlouho očekávaný zázrak. Táta se probral! Nepoznával nás. Zavolali jsme doktora. Ten nám jen řekl: "To je normální. Většinou, když se pacient probere z kómatu, tak nikoho nepozná, ale po pár hodinách se rozpomene." Taky se tak stalo. K večeru už nás všechny poznal. To byl nejlepší okamžik mého života. Konečně jsme se mohli jet domů v klidu prospat.

Na Silvestra ho pustili domů, ale s tím, že bude na sebe hodně opatrný. Já jsem slíbila, že se o něj postarám. A taky jsem se starala, společně s mámou.
Oslavili jsme Vánoce na Silvestra. Pro mě osobně byl největší dárek táta, který se mně vrátil a uvědomila jsem si, jak cenný je život.
Na tyhle svátky nikdy nezapomenu. Byly to bezesporu nejlepší Vánoce, i když to zní ironicky, tak to myslím upřímně vážně.

Slovenskou verzi této slohové práce naleznete na adrese:

• www.slovensky-jazyk.sk/slohovky/rozpravania/vianoce-na-ktore-nezabudnem.html