Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Rok uběhl jako voda a zase přišly Vánoce. Jako každé Vánoce jsme se s taťkou a mamkou 25. prosince vydali na dlouhou cestu do Brna za babičkou a dědou. Tyto Vánoce však byly zajímavé tím, že nebyl sníh.
Ráno 25. prosince jsem odnesl dárky pro dědu a babku do auta a vyjeli jsme. Vzhledem k tomu, že cesta byla poměrně suchá, mohli jsme jet svým obvyklým tempem a rychlostí. Dokonce ani v hrozivém okresu Libavá, který se pyšní svými zatáčkami a kopci, nebyl sníh. Jakmile jsme dojeli do Brna k dědovi, taťka se mě zeptal, jestli nebyl překonán náš osobní časový rekord (1 hodina 15 minut) z Ostravy do Brna. Já mu však musel odpovědět: "Né nebyl!" S dědou a babkou jsme se přivítali, naobědvali se a dodatečně jsme si poblahopřáli k Vánocům. Já dostal jako každý rok tisíc korun, takže rok jsem považoval za úspěšný. Odbyla šestá hodina, my sbalili dárky a rozloučili se. Během naší návštěvy však venku začalo sněžit.
Vyjeli jsme. Mysleli jsme si, že když se dostaneme na dálnici, bude cesta prohrnutá pluhem a posypaná solí, ale opak byl pravdou. "Cestáři spí," řekl jsem. Ze začátku nás náš "sportvagón" vezl asi 120 kilometrovou rychlostí. Počasí se stále zhoršovalo, takže jsme museli zpomalit, abychom neskončili v příkopu jako někteří, co nás předjížděli.
Postupem času jsme dorazili k odbočce na Libavou a taťka i přes mamčin odpor odbočil. Při prvním mírném stoupání však taťka změnil názor, protože naše letní pneumatiky už nám v první části stoupání nenabízely směr vpřed. Taťka řekl: "Držte se!" a chytil ruční brzdu. Otočil auto o 180 stupňů a vrátili jsme se na dálnici. Cestou jsme potkali pár cestářských aut s pluhem a solí, ale problém byl ten, že jely na druhé straně dálnice. Po dlouhé jízdě jsme konečně začali projíždět Hranicemi na Moravě. Najednou však z ničeho nic zadek naší alfy začal ujíždět ze strany na stranu a taťka se to snažil udržet různým kroutěním volantu. Taťka to jako zkušený řidič "ustál" a mamka mu celá vystrašená, řekla, ať zpomalí. Taťka ji ale uklidnil tím, že jedeme 40 km za hodinu a pokud chce jet pomaleji, tak ať si vystoupí a jde pěšky. Po čtyřech hodinách jsme úspěšně dojeli domů a šli jsme se z této zajímavé události vyspat.
Tento den patří k mým nejzajímavějším a myslím si, že si na něj vzpomenu minimálně každý rok o Vánocích.