Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Odpočívám na pohovce a tlustou peřinu mám vytaženou až ke krku. Broukám si chytlavou melodii vánoční koledy a pohupuji hlavou do jejího rytmu. Spokojeně se zavrtím a hlavu si položím na opěradlo. Bratr vedle mě se zhluboka nadechne a začne se horlivě rozhlížet po pokoji. Napřímí se, nakrčí nos a zvědavě pozvedne hlavu.
"Nepálí se něco?" zeptá se a upře pohled na kuchyni, "něco tady smrdí."
To už to ucítím i já a křiknu na mamku v kuchyni. Ta se opírá o linku a dělá bramborový salát. Prozpěvuje si při tom a snaží se i trochu tancovat.
"Co je?" zahuláká na mě na oplátku a otočí ke mně hlavu.
"Něco se ti tam pálí," zavolá táta místo mě a ani nezvedne hlavu od novin.
Máma se vyděsí, poskočí, prudce se otočí a vyklopí dvířka trouby, div je nevyrve. Něco spadne na zem, ale nikdo si toho nevšímá. Všichni pozorují jenom dým, jenž se vyvalil z trouby a pomalu se rozprostírá po celé místnosti. Sápe se do všech koutů a páchne po spáleném cukroví. Dostává se mi do očí i nosu. Začnu slzet a rozkašlu se.
"Moje perníčky," zašeptá mamka hlasem tříletého dítěte a zamračí se.
Pomalu vstanu a šourám se k ní do kuchyně. Pozoruje černé stromečky, jak se z nich pomalu přestává vinout dým a štiplavý zápach, na rukou má navlečené chňapky. Pohledem pouze přejedu po pootevřené troubě a zadívám se na misku na podlaze. Na rozbitou, prázdnou misku, ve které byl ještě před chvílí bramborový salát. Mamka ho musela převrhnout, když otevírala troubu a on se teď nešťastně válí na podlaze. Očima se znovu zapíchnu do mámina nešťastného pohledu. Vezme jeden uhlový perníček, pomalu ho otočí mezi prsty a zakousne se do něj. Až do poslední chvíle v ní přebývala naděje, že třeba i přes tu barvu budou dobré. Jakmile ale pochopí svůj omyl, vyběhne ke koši, opře se o něj rukou a perníček vyplivne i vykašle do posledního kousku. Udělá znechucenou grimasu, a já nemůžu přehlédnout to zklamání, co jí křičí z očí. Přemýšlím, jak jí jemně říct o tom salátu, ale mamka se na mě otočí a spatří ho, jak se rozvaluje na podlaze. Zarazí se a upře na mě pohled, ve kterém mě prosí, abych něco udělala, cokoliv.
"Vánoce bez jídla budou nanic," prohlásí a začne vyluzovat podivné vzlyky. Je v tom slyšet pláč a jak moc je rozzlobená.
Myslím, že ode dneška bude nenávidět bramborové saláty, perníčky a možná i Vánoce. Ale pak v tom zvláštním hekání zaslechnu něco jako smích, skoro si myslím, že ty pokřivené rty tvoří úsměv.
"Asi jdu prostřít na stůl," řeknu opatrně a čekám na její reakci.
"To budeš moc hodná," zadívá se na mě a unaveně se usměje.

Sedíme u prostřené vánoční tabule téměř ve tmě. Světla na stromečku skoro nesvítí a většina z nich ještě k tomu bliká. Mamka si s očekáváním prohlíží naše obličeje a hledá v nich stopy spokojenosti. Ukrojím si kousek kapra a zajím ho suchým chlebem, který máme místo salátu.
"Jak vám to chutná?" zeptá se mamka s nadějí v hlase.
Všichni se usmějeme s plnými tvářemi.
"Je to vynikající," zalžu jí a maminka se upřímně usměje.
Chutná to hrozně a vánoční to není ani trochu. Kapr a chleba vůbec nejdou dohromady, je to suché a moc obyčejné. S přehnaně viditelným polknutím zneškodním poslední kus sváteční večeře a zadívám se na stromek. A přesně v tom okamžiku zhasnou všechna světýlka úplně a my, s chleby v rukách, tak zůstaneme sedět v úplné tmě.