Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Vánoční stromek nesmí chybět na Štědrý den v žádné domácnosti. A nejinak je tomu i v naší rodině, která jej považuje za jeden z hlavních symbolů Vánoc.

Táta pečlivě celé dny shání ten nejkrásnější stromek, který tajně schovává až do brzkého rána Štědrého dne, kdy jej pracně přinese do obývacího pokoje, hrdě před našimi zraky rozbalí a čeká na naši reakci. Vždy se nám naskytne nádherný pohled na dvoumetrovou, košatou normandskou jedli, jež pozvolna spouští své větve, pomalu se protahuje a stává se dominantou celého pokoje. Tátovi se tak každoročně dostane pochvaly typu: "Teda, táto, to je nádhera! Hezčí jsme ještě nikdy neměli!" nebo "Máme toho nejšikovnějšího taťuldu pod sluncem!" A táta se vždycky začervená, usmívá se pod vousy a říká: "Ale jděte... Neblázněte..." a přitom je na sebe nesmírně pyšný.

Ani letošní Vánoce tomu nebylo jinak. Kochala jsem se z okna poletujícím sněhem a měla nesmírnou radost, že Vánoce po dlouhé době nebudou opět na blátě. Když tu jsem uviděla tátu, jak potají táhne se vší silou neuvěřitelně velký strom na zahradu, aby ho tam před námi schoval. Hned jsem si představila, jak budu muset opět stát na židli, abych mohla stromek ozdobit všemi těmi baňkami, slaměnými i dřevěnými ozdobami, mašlemi, a hlavně hvězdou, která samozřejmě připadne až na samotnou špičku jedle. Práce je to u takového stromku opravdu náročná, ale ten výsledek stojí za to. Pod mýma rukama se krásná jedlička promění přímo v princeznu. Když k ní po štědrovečerní večeři přicházíme rozbalit dárky, chvíli se jen kocháme nad tou krásou a užíváme si poklidné rodinné atmosféry při světle svíček a tichém zvuku koled.

Z mých přestav mě probral až tátův hlas. "Něco bych od tebe potřeboval," říkal prosebně. A mně bylo hned jasné, co bude následovat, protože se stávalo už tradicí, že den před Vánoci neměl táta ještě žádný dárek. "Nemohla bys koupit nějaký dárek pro mamku místo mě? Přeci jen jsi ženská, ty líp víš, co se jí bude líbit..." usmíval se a podával mi několik papírových bankovek.

A tak jsem vyrazila na nákupy, kterým jsem se letošní rok tak úspěšně vyhýbala. Všechny dárky jsem nakoupila už minimálně měsíc dopředu a převážnou část přes internet, abych se nemusela později brodit davy nervózních lidí, kteří místo poklidných svátků prožívají předvánoční nákupní horečku. Kam se poděla ta přání hezkých svátků? Ta lidskost? U hračkářství řve hysterická maminka do telefonu: "Stando, oni už tu mluvící panenku nemaj, co budeme dělat!?" V parfumerii se dvě dámy doslova rvou o poslední krabičku luxusního parfému. Dárky pro maminu jsem tedy chtěla nakoupit co nejrychleji a snažila jsem se hlavně nepropadnout tomu vánočnímu bláznění kolem. Domů jsem se vracela už skoro za tmy. Sníh se mi třpytil pod nohama a já se radovala, že už budu brzy doma v teple a budu si užívat klidu a ticha, když se mi naskytl smutný pohled. V samém rohu stánku s vánočními stromečky stál už jen jeden malý smrček. Byl opravdu malinkatý, měl polámanou větvičku a nikomu se nelíbil. Všichni chtěli mít doma ten nejkrásnější stromek, jako můj táta. Připomínal mi malé bázlivé dítě, jež se krčí v rohu a brečí, protože ho nikdo nemá rád.
"Kolik chcete za ten smrček?" zeptala jsem se postaršího pána, jenž byl po celém dni venku zmrzlý až na kost.
"Ty by sis ho vzala? S tím ale doma moc parády neuděláš, holka..." podivil se a usrkl čaje.
"Vzala. Tak kolik stojí?" trvala jsem na svém.
"Vezmi si ho, nic za něj nechci. Pár větviček ještě špatných není, udělej z něj aspoň svícen," radil mi pán s úsměvem a byl rád, že může konečně svůj krámek zavřít a jít domů.
Kdepak svícen! Mám s ním jiné plány!

Druhý den jsem smrček postavila hned vedle tátovy krásné jedle a ozdobila oba stromky se stejnou láskou a péčí. Večer, když jsme přicházeli rozbalovat dárky, zářily mamince oči: "Jsou nádherné, oba," vzdychla. "Co je na tom smrčku tak nádherného!?" divil se dotčeně táta. "Voní, nádherně voní!" smála se maminka.
A skutečně - smrček nenadělal určitě tolik parády, ale provoněl nádherně celý byt.