Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Uprostřed temného a hlubokého lesa pokrytého bílou sněhovou pokrývkou je malá školka. Ale není to obyčejná školka. Je to smrčková školka. Můj domov. Tam jsem žil já, smrček.

Jednoho krásného zimního dne si tak rostu mezi ostatními a v tom přiskáče veverka a říká: "Já ti tak závidím!"
"Proč?" zeptal jsem se.
"Protože za pár dní budeš u někoho doma, budou tě mít rádi, ozdobí tě a Ježíšek pod tebe nanosí dárečky!"
Já jsem pochopitelně nerozuměl ani slovo, protože jsem o ničem takovém nikdy neslyšel. Ptal jsem se tedy veverky, ta mi všechno pověděla, a neboť bydlela u hájovny, všechny lidské zvyky znala.
"A to mě jako uřežou?" bál jsem se.
"Ne," pověděla veverka, "jenom tě přesadí do květináče."
"Já jsem ale od toho starého buku za plotem slyšel, že prý mě uříznou!"
Veverka však stále tvrdila, že mě lidé jen přesadí a nic vážného se mi nestane. Doufal jsem, že má pravdu.

Zanedlouho tu byli. Přijeli dva pánové s velkými sekerami. Moc jsem se bál. Ale naštěstí jsem vůbec nemusel, protože si vzali lopaty a opravdu mě přesadili do velkého květináče. Moc místa tam tedy nebylo. Ve školce jsme měli prostoru, kolik jsme chtěli a tady jsem měl pro sebe jen kousek půdy. Poté mě ti dva pánové převezli před velký obchodní dům. Tam jsem byl a čekal. Nevěděl jsem sice na co, ale na něco asi ano. Po chvilce přijela velká černá plechová krabice a z ní vystoupili další lidé. Pozoroval jsem je, co budou dělat. Ti si mě prohlédli, dali pánovi, který mě hlídal, takové barevné papírky, naložili mě na velkou černou krabici a odjeli jsme. Při odjezdu na mě ještě volali mí kamarádi ze školky: "To se máš, taky bychom už chtěli jet pryč!"
Já jsem ovšem stále nechápal, co mi tak závidí.

S mými novými majiteli jsme přijeli k velkému domu. Sundali mě z plechové krabice a nesli na zahradu. Tam bylo hodně ovocných stromů a já mezi nimi.
"Už se těšíš?" ptali se mě. Ale já jsem ještě stále nevěděl, na co se mám těšit.

Za pár dní přišel pán, který si mě koupil a odnesl mě dovnitř. Bylo mi poněkud horko, ale rychle jsem si zvykal. Zešeřilo se a přišly děti. O těch mi veverka vyprávěla, že mi budou trhat větvičky. Ale právě děti na mě byly moc hodné. Naopak, nic ze mě netrhaly, ale věšely na mě různé kulaté ozdoby, žárovičky i barevné papírky. Cítil jsem se tak důležitě. Pak jsem byl dlouhou dobu v pokoji sám. Najednou se v pokoji objevila podivná záře, ale hned zase zmizela. Zničehonic jsem pod sebou uviděl dárky. Zazvonil zvoneček, děti ke mně přišly a měli velkou radost. Já jsem měl taky velkou radost, protože se na mě všichni dívali a obdivovali mě.

Od té doby mě na Vánoce zdobí každý rok. Přes léto mě dávají na zahrádku a pěkně se o mě starají. Po těch letech jsem konečně zjistil, co mi celou tu dobu všichni záviděli.