Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Bylo to uprostřed léta. Takové léto nikdo nepamatoval. Slunce nepředstavitelně žhnulo. Člověk na vlastní kůži poznal, co znamená žár velkoměsta. Horký vzduch se tetelil nad vozovkou, asfalt vesele měkl, slunce pálilo do betonových krychlí a kvádrů. Na ulici jsi neviděl živáčka.
Zastavila jsem u benzínové pumpy načerpat trochu té energie pro naše autíčko a taky pro nás. Ohlédla jsem se přes rameno. Kateřina se rozvalovala na zadním sedadle, na uších wolkmana.
"Již abychom tam byly," povzdechla jsem si nahlas a vyběhla přes rozpálený asfalt do obchodu. Chvíli jsem zevlovala, bylo tady příjemně. V duchu jsem děkovala za všechny ventilátory světa. Tisíceré díky človíčkovi, který měl tak bezva nápad a dal vzniknout tomuto přístroji. Pobrala jsem chipsy, popcorn a coca colu. U pultu jsem zaplatila ospale mžourající zavalité dámě, jež nespustila oka z malé blikající obrazovky, kde běželi Mladí a neklidní. Doufám, že Kateřina alespoň natankovala. Mrkla jsem na hodinky, bylo čtvrt na dvě. Musíme ještě vyzvednout Julii.
Za necelou půlhodinku dáváme městu sbohem a dálnicí míříme směr venkov. Juliina babička nás pozvala na pár dní do H. Ještě nikdy jsem tam nebyla, ale z Juliina barvitého vyprávění vím, že tam musí být nádherně. Sjela jsem z dálnice. Krajina se pomalu začala měnit. Skleněné krabice jsme nechaly daleko za sebou. Objevuje se plno zeleně.
Julie pobaveně loupla očima po Kateřině.
"Panebože, nechápu jak může chrnět."
"To víš, náročný život budoucí právničky. Večírky od rána do večera. Divím se, že ještě nezbořili kolej," směji se.
Julie houkne na Kateřinu a hodí po ní balíček chipsů. Kyselý pohled Kateřiny nemůže být výmluvnější.
"Právě jsem vyprávěla jednu historku...
"Historku? Snad ne o tom černým psu, nebo to byla ta o tom vašem temným jezeře?" přeruší ji Kateřina probouzející se z mrákot.
"Neboj se, o nic jsi nepřišla, schovávám si jednu zvlášť pikantní na večer."
"Hu, už se bojím," zatřepe bohatou kšticí Kateřina a vykloní se z okénka.
Ručička hodinek ukazovala čtyři odpoledne, když jsme dorazily do H. Taky tady, jako by se čas zastavil. Nikde se nic nepohnulo, ani lísteček na jediném platanu. A platanů je tady požehnaně. Jedna taková platanová alej nás zavedla k babiččinu domu, domu bílému, dvoupatrovému a starému nejméně tři generace. Zbožňuji staré domy! V duchu se bavím vymýšlením příběhů, které se v nich mohly odehrát. Kdo žil mezi těmi zdmi? Avšak moje příběhy nejsou zdaleka tak strašidelné jako ty Juliiny. To jsem ještě netušila, co mě čeká.
Ten dnešní večer! Myslím, že nám neměla Julie nic vykládat. Je to příliš nebezpečné. Příliš skutečné? Kdepak, uklidňovala jsem se. Nicméně do postele jsem vplula se smíšenými pocity.
V hluboké poklidné noci se zvedl vítr a zapříčinil tak divoký rej spadaných okvětních lístků růží v zahradě. Probudila jsem se. Kdesi v prvním patře se ozývalo vytrvalé ťukání na okenní tabulku. Bezděčně jsem se zachvěla. V pokoji bylo zima. Otevřeným oknem vnikal do místnosti zlobivý vítr pohrávající si se záclonou. Nejde mi na mysl, že je takové chladno uprostřed července. Zavřela jsem okno, když jsem uslyšela tichý šepot pronikající pootevřenými dveřmi. Zvědavě jsem bosky přecupitala na chodbu. Samozřejmě nikde nikdo. Ty holky si to ale vypijou! Vztáhla jsem ruku na kliku pokoje, kde spala Kateřina, ale zaslechla jsem šepot a následné vrzání schodů vedoucích – na půdu! Přemohla mě úzkost, vzápětí však zvítězila moje zvědavost. Vystoupám schody bez jediného zakopnutí a stanu v temném prostoru. Bezva, jsem blázen. Ty hrůzostrašné příběhy mě fakticky poznamenaly. Otočím se na patě, ale koutkem oka zahlédnu nějaký pohyb. Chladem mi vyskočila husí kůže, anebo strachem? V tom okamžiku jsem JI spatřila. Zaječela jsem.
V mžiku se probudím. Kdesi v prvním patře se ozývalo vytrvalé ťukání na okenní tabulku. Stejně jako v mém snu jsem se zachvěla. V pokoji bylo zima. Otevřeným oknem vnikal do místnosti zlobivý vítr pohrávající si se záclonou. Takové chladno uprostřed července! Zavřela jsem okno, když jsem uslyšela tichý šepot pronikající pootevřenými dveřmi. Zvědavě jsem bosky přecupitala na chodbu. Samozřejmě nikde nikdo. Vztáhla jsem ruku na kliku pokoje, kde spala Kateřina, ale zaslechla jsem šepot a následné vrzání schodů vedoucích – na půdu! Vzpomněla jsem si na ten sen. Legraci si ze mne nikdo dělat nebude. Vystoupám schody bez jediného zakopnutí a stanu v temném prostoru. Bezva, jsem blázen, co tady vůbec dělám? Na své sny nedám, pohádkám nevěřím, ani našim příběhům. Otočím se na patě, ale koutkem oka zahlédnu nějaký pohyb. Chladem mi vyskočila husí kůže, anebo to bylo samým strachem? A v tom okamžiku jsem JI, chcete–li TO spatřila.
Majestátně se vznášela v jakémsi kouřmu otočená ke mně bokem. Jen jsem byla schopná si uvědomit, že vypadá přesně tak, jak nám ji Julie popsala.
Šaty z pradávných dob jí halily útlé tělo. Pamatuji si je do nejmenšího detailu. Kdo by si nepamatoval šedé šaty jednoduchého, střízlivého střihu, bez zbytečných ozdob, u krku přísně upnuté? Jedinou vyjímkou byly její krajkové rukavičky na rukou, v nichž třímala malou knížku. Skutečně byla zabrána do čtení? Nevím, přinejmenším to úspěšně předstírala.
Drobný, obyčejný klobouček bez příkras, jí zakrýval obličej a zároveň maskoval její kudrnaté vlasy, které jí rámovaly tvář. Tu jsem neviděla. Z Juliina vyprávění jsem mohla tušit, že je jemných rysů, blankytných očí bez lesku, drobných, jako by bezkrevných rtíků, pobledlých lící a nosíku vzdorovitě vystrčeného světu na obdiv.
Pomalu jsem se nadechla. Výdech jsem v sobě zadusila. Stála jsem tam několik dlouhých vteřin, nebo minut, ani nevím. Z mé letargie mě zburcoval povzdech a následné zaklapnutí té knihy, kterou držela neznámá v rukou. Čekala jsem, co se bude dít. Zkrátka jsem se nemohla hnout z místa. Zatracené holky. Není to náhodou nějaký jejich vtip?
Dívka se dívala soustředěně před sebe, nedívala se nikam jinam, než na prázdnou, temnou zeď. Předklonila se, snad aby lépe prohlédla tou nekonečnou temnotou někam do dob, kdy žila, do jiného světa tam na druhé straně.
Když vtom se z té stěny vynořily čísi ruce. Bílá mlha se rozplynula a vše začal obestírat černý mrak. Protáhlá, znetvořená tvář a ty dlouhé černé spáry chytly dívčinu, jež se začala zuřivě bránit. Knížka jí vypadla z ruky a zůstala ležet na podlaze. Domem se začaly ozývat ony podivné zvuky, které vám nedají v noci spát a stávají se vaší noční můrou. Za těchto zvuků a se zoufalým výkřikem zmizela neznámá v té zpropadené stěně, jež ji pohltila jen to vrzlo.
V rukou jsem křečovitě svírala onu knížku, do níž jsem se neodvážila nahlédnout. Celý dům zahalila mně známá mlha. Vrávoravě jsem seběhla po schodech a vrazila do pokoje Kateřiny. Doufala jsem, že ji tam nenaleznu a tím se vysvětlí ono prapodivné divadlo, jehož nedobrovolným svědkem jsem se stala. Stále jsem věřila, že to byl jen nezbedný kousek naší Julie, aby tak zdůraznila, že tady straší. Zaúpěla jsem, v posteli s nebesy ležely obě dvě, Kateřina i Julie, a spokojeně chrupaly. Ty jistě neslyšely, to co já. Ty by neslyšely ani onu pověstnou ránu z děla! Vlezla jsem k nim svírajíce v podpaží onu knížku té nešťastnice.
Vůbec netuším, jak je možné, že jsem brzy usnula. Po tom všem!
Ráno, když jsem se probudila, jsem si nejprve myslela, že se mi zdál prapodivný sen, že se protentokrát vytasím s báječnou historkou já a převálcuji tak Julii, místo toho jsem zbledla. Vedle polštáře ležela ta kniha. Byla to sbírka básní od Byrona vázaná v červené kůži. Listy v ní byly značně opotřebované z častého čtení.
Samozřejmě, že mi kamarádky u snídaně nevěřily, ani jedna. Pak jsem ale triumfálně, jako usvědčující materiál, vytáhla ony básně. Holky koukaly dosti vyjeveně. Na první stránce bylo věnování, možná té slečně, která tady má údajně, co údajně, skutečně tady obchází a straší!
Babička nám s takovým zvláštním úsměvem prozradila, že o ní ví. Nic prý neudělá, je neškodná. Prochází se domem a čte si ty básně a já, že bych jí je rozhodně měla vrátit. Samo sebou, krást se nemá.
Duchové jsou zvláštní stvoření. Rozdělujeme je na dobré a na ty zlé. Jen málokterý člověk má tu schopnost ducha vidět, natož s ním komunikovat. Ach ne, já po tom zrovna neprahnu. Zakabonila jsem se a podívala se na ty básně. Stejně básním nerozumím. Vzala jsem onu "nadpozemskou" knihu a vrátila ji tam, kde jsem ji předešlou noc našla.
Musím uznat, že babička měla pravdu, přeci si nepřivlastním něco, co mi nepatří a hlavně nechci, aby mě v noci někdo chodil strašit.
Od té příhody jsme si slíbily, že si dáme pauzičku s našimi hororovými příběhy. Sice nevím, jak dlouho nám to vydrží, to neznáte Julii, ale jedno je jisté. Ty básně tam následující ráno již nebyly. Byla jsem se tam podívat několikrát za den, zda neuvidím "něco podezřelého". Tajemnou dívku jsem již nespatřila. A v noci mě tam nikdo z pochopitelných důvodů nedostal.
A jestli v tom měly prsty holky? Tak perfektní efekty? Nesmysl. Stále však přemýšlím, co nám řekla Juliina babička. "Většinou mají důvod ukázat se na tomto světě." Vzpomínám si na ni, jak rázně píchla prstem do vzduchu.
Třeba na tom něco bude. Bylo-li trochu pravdy na tom příběhu, který dům Juliiných prarodičů od nepaměti provází, musíme té dívce pomoci. Jasně. Byronovi básně jsem si již půjčila. Třeba v nich naleznu odpověď. Ale to je již jiný příběh.