Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Zrovna, když jsem si uvědomila, že jsem u paní Jeremiášové zapomněla deštník, mi na nose přistála obrovská dešťová kapka. Oklepala jsem se, jako kdyby bylo ledové tekutiny přinejmenším vědro, a ne necelý centimetr krychlový. Namísto spílání tomuto maličkému vodnímu skupenství jsem se radovala, že mi nespadlo za krk. Kdysi mi někdo řekl, že přes svůj optimismus věčně nevidím na cestu. Asi měl pravdu. Teď se však k mým očím náhle nedostával obraz vůbec ničeho. To pouliční osvětlení by už sneslo opravu. Poslední dobou si dělalo, co chtělo. Alespoň jsem se zbytek cesty mohla kochat pohledem do nebeských výšin, pro dnešek tmavě modrého saténu pokrytého miliónem perel. Doma na mě čekala teplá večeře a vana se spoustou bublinek. A také všudypřítomné otázky starostlivé maminky.

"Jano, není toho na tebe moc? Chodíš čím dál později a vypadáš každý den víc a víc unavená."
"Ale, mami, víš, že nevydržím sedět doma," odpověděla jsem s úsměvem.
"A stejně si myslím, že tu práci u starý Jeremiášky jsi neměla brát. Vypráví se o ní všelicos! A té práce co po tobě vyžaduje!"
"Už jsem ti říkala, že je to moc příjemná paní! A lidi toho napovídají, nesmíš všemu věřit. Kvůli tomu, že je jiná a že zná bylinky, přece nemusí být hned čarodějnice. A pomoc s vařením jsem jí nabídla sama," vysvětlovala jsem již po několikáté. Ne zrovna úspěšně.
"Určitě se tě nepokoušela uhranout?"
"Ne."
"Doufám, že jsi nepila ty břečky, co vydává za léčivé čaje!"
"Dávám si pozor, aby v nich nebyl jed, neboj."
"Za nic na světě nechoď do sklepa!"
"Nebudu."
"Chraň tě ruka Páně, abys tam něco nechala! Přes osobní věc tě může černá magie dokonale ovládat."
"Mami, tyhle svoje historky jsi mi vyprávěla místo pohádek. Znám je nazpaměť."

Po hodinovém výslechu z maminčiných očí pomalu začal vyprchávat onen úděs povstávající vždy, když ji napadlo nové nebezpečenství, do jehož chapadel bych se mohla zaplést. Umyla jsem nádobí a po náročném dni se těšila do postele. Při čištění chrupu mívám nejčernější myšlenky z celého dne. Dnes jsem si vzpomněla na deštník, který zůstal opřený v předsíni paní Jeremiášové, a kdybych ústní hygienu ještě o chvilku protáhla, nedopadlo by to dobře. Myslím s mým optimismem. Jen co jsem si ale vypláchla dutinu ústní, uspokojil mne fakt, že si ten kus nepromokavé látky hned zítra ráno vyzvednu. O chvíli později jsem se ve svém pokoji pohroužila do říše snů.

Abstraktní výjev připomínal mozaikou tvořená kostelní okna, kde si v přesných časových intervalech měnily svou pozici vínové trojúhelníčky s kosočtverci barvy lila, zelená kolečka nečinně přihlížela, modré ovály se žlutými puntíky co chvíli mizely a objevovaly se jinde. Vše doprovázely občasné pocity zvednuté končetiny. Takhle obvykle moje sny vypadaly. Tomu dnešnímu ale něco scházelo. A něco přebývalo. Obraz nabýval stále konkrétnějších obrysů, ty tam byly ornamenty hrající něco mezi honěnou a schovávanou. I zdánlivé pohyby se objevovaly častěji a výrazněji. Najednou jsem stála na lesní mýtince ozářené měsíčním světlem. Tančila jsem a procházela se na kraji lesa, do vlasů jsem si vplétala snítky modřínu. Zkoušela si vílí střevíčky z pavučinky a šaty z pryskyřice. Poslouchala varhanní koncert potůčku. Spatřila jsem zrůdu číhající v houští.
Utíkala jsem. Klopýtala o kořeny. Padala k zemi a znovu vstávala. Věděla jsem, že když nebudu dost rychlá, dožene mě to. Ohlížím se. Natahuje ke mně pařát. Supí. Drásá mé maso.

Les, bolest i zoufalství, vše se postupně rozplynulo. Scénu ovládl rej barevných geometrických útvarů. Vzbudila jsem se. Tak reálný sen se mi ještě nikdy nezdál. Sen? Můj zrak spočinul nejprve na špinavé a mokré noční košili. Na místě, kde do mě nestvůra zaryla svou pazouru, zářila na potrhané látce rudá skvrna. Ve vlasech jsem nahmatala cosi pichlavého. Šok.

A tak přišlo veselé děvčátko o optimismus, deštník i klidný spánek. A jestli neumřeli, tak tam žijí dodnes.