Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Vešla pomalu do pokoje. Byla naprosto klidná, ale oba muži byli otřeseni změnou, která se s ní stala. Nejen blikající žárovka, která se houpala v mírném průvanu spolu s obyčejným lustrem na popraskaném stopě, ale i čtyři stěny pomalované téměř nečitelnými znaky, ucítili to hrobové ticho v místnosti.
Ladným pohybem za sebou zavřela dveře. Zdála se naprosto klidná, jako by s ní ta změna nic neudělala, jako by ani tu změnu nepodstoupila. Její vnitřní stav a její pocity měly však ke klidnosti na míle daleko. Srdce tlouklo jako o závod. Závod, v kterém soutěží poprvé v životě. Závod, v kterém nemá ani mnoho soupeřů. Je to závod s její minulostí. Tlukot srdce nabírá tím větší rychlost, čím více se přibližuje do středu místnosti. Každý její krok a pohyb působí vyrovnaně.
Muži jen nevěřícně koukali. Snad dokonce pochybovali, zda je to opravdu jejich Hanadi, s kterou ráno snídali. Jejich údiv je odtrhl od věčného pokuřování z vodní dýmky, což nic předtím nikdy nedokázalo. Ta náhlá změna v jejích očích. Její oči najednou hleděly bez studu. Zářily. Zářily štěstím. Lesk těch očí byl oslňující, že se odrážel ve skleněných tabulkách přivřeného okna. Snad i slunce, které pomalu zacházelo za hory, se chtělo uklonit její kráse. Konečně byla ta křehká dívka s dlouhými kudrnatými vlasy, sahajícími pod ramena, středem veškeré pozornosti. Došla k nízkému stolku v rohu místnosti. Ze stolku zvedla cestovní pas, který ležel mezi jinými důležitými papíry. Dlouho její oči hleděly na tu knížku, kterou držela v ruce, na pas. Na svůj vlastní cestovní pas. Po tvářích se jí koulely průhledné velké slzy. Tak rychle jí padaly z očí, jako by s nimi uzavírala dveře své minulosti. Jako kdyby slzy měly velký vodní příkop za předešlými 20 lety jejího života. Plakala dojetím. Její tvář zdobil přenádherný úsměv vyplněný zdravými zuby.
Jeden z mužů byl Hanadin nejlepší kamarád. Jmenoval se Ahmed. Do té doby mu nebylo nikdy dovoleno spatřit Hanadin okouzlující úsměv. Jediné, co dobře na Hanadi znal, byly její oči. Oči, jež však dnes byly jako vyměněné. Poněvadž Ahmed byla osoba, které se Hanadi svěřovala, znal její pocity. Její trápení z života, který vedla, i přesto že nechtěla. Nechtěla, ale musela. Ahmed ji měl rád, proto jí spolu s Hassanem - Hanadiným starším bratrem - pomáhal, jak jen se dalo.
Chvějícím se hlasem se zmohla na jednu větu: "Tak jste to dokázali." Nečekala na odpověď a dodala: "Budu vám vděčná do konce života." Držela cestovní pas velmi pevně. Byl to klíč k zakázaným dveřím. Věděla, jak velkou snahu vynaložili Ahmed s Hassanem, aby jí ho obstarali. Změna jména, bydliště,... To vše nebylo snadné ani lehké. Bylo to ale nutné, aby jí pomohli k splnění jejího snu. Snu, který byl v očích druhých nesplnitelný. Hanadi chtěla utéct ze svého rodného státu. Z Afghánistánu. Jediné osoby, které by jí v tom zabránily, byli její milovaní rodiče, kteří již však byli po smrti. Hanadi měla pět bratrů a jednu sestru. Počet sourozenců je v podobných muslimských rodinách zcela normální. Hanadi byla nejmladší, což na ni nezanechalo následek rozmazlenosti.
V osmnácti měla to štěstí, že se stala jednou ze tří mladých a chytrých dívek, které byly vybrány na roční studijní pobyt ve Francii. Tam začala poprvé objevovat krásy západního světa, které jí byly doposud utajeny. Otevřely se jí nové možnosti, poznala nové lidi. Co ji však velmi trápilo, byla nechápavost většiny lidí. Nechápali její náboženství. Na ulici či v obchodě cítila "pálivé" pohledy lidí, kteří se na ni často dívali "mezi prsty". Při jednom chladném ránu ji po cestě do školy okradla parta mladíků. Smutná si sedla v parku na lavičku a plakala. Zanedlouho nebyla na lavičce sama. Přisedl si k ní pohledný mladík. Snažil se ji uklidnit.
Osud dal tyto dva mladé lidi dohromady. Ten mladík byl z Tuniska a jmenoval se Adel. Naštěstí pro Hanadi byl také muslim. Korán zakazuje muslimkám svatbu s "nemuslimem". Přestože Adel žil ve Francii již šest let, okolní civilizace nepoznamenala jeho víru. Dokonce neporušoval ani koránem zakázané nošení zlata, pití alkoholu či kouření. S vědomím Hanadina návratu do Afghánistánu se zasnoubili. Slíbili si, že oba udělají cokoliv, aby spolu mohli při šťastném životě zestárnout. Adel vlastnil velmi prosperující cestovní kancelář. Z finanční stránky problém nebyl.
Od Hanadi jakožto studované zdravotní sestry očekával Afghánistán pomoc v polních nemocnicích, kde je nedostatek kvalitní pracovní síly. Hanadi před studijním pobytem ve Francii musela písemně slíbit oddanost a věrnost Afghánistánu. Jinak by vláda nefinancovala její zahraniční vzdělání. Další problém byl, že její otec, než zemřel, určil Hanadi budoucího muže. Hanadi ho nikdy neviděla. V navršení jejích 22 let se měla konat svatba.
Její zoufalství po návratu neznalo meze. Jako by ztratila jednu z nejdůležitějších chutí. Chuť k životu. Řeč vyměnila za mlčení. Radost za smutek. Však hluboko v duši měla naději a nadějě vždy způsobí, že uvěříme. Zapomínala, co je to klidný spánek, nevěděla, co dělat. Po dlouhém zvažování se svěřila Hassanovi a Ahmedovi. Jejich reakci však nečekela. Tak velkou ochotu, kterou projevili Hassan s Ahmedem snad ještě neviděla.
Pár posledních chvil měla na uklidnění před tím, než překročí poslední schod. Schod nejvyšší, jehož překročení je nejobtížnější. Poslední schod, za kterým kamenitou cestu vystřídá cesta prorostlá mechem. Cesta k životnímu štěstí.
Nikdo si nedovede představit tu odvahu. Odvahu ženy, která si je vědoma trestu, který jí hrozí. Trest nejvyšší kategorie. Trest smrti. Porušuje nejen právní normy, ale i normy morální. Což je v očích muslimů ten největší prohřešek.
Hassan objímá svou sestru tak, jako by chtěl na jejím rameni zanechat otisk své tváře navždy. Dlouhým objetím se loučí se sestrou. Se sestrou, která pro splnění snů změnila svou image vzorné zahalené muslimky za image normální odhalené křesťanky z Francie jen proto, aby ji pustili přes hranice. Při smutném loučení ji oba přejí šťastnou cestu.
Naposledy nechá do svých plic vniknout ten známý vzduch místnosti. Vůně domova se jí však zaryla hluboko uvnitř. Na tu nezapomene nikde.
Naposledy si v autobusu v duchu opakuje naučené francouzské odpovědi na dotěrné otázky podezřívavých celníků. Její afghánský přízvuk je pro ni velmi nebezpečný, proto na něj musí zapomenout.
Na rozvrzané židli v celnici čeká netrpělivě na vyzvání. Nelituje ničeho, co musela podstoupit. Věří si. Ví, že ti dva nevlídní celníci ji už nezastaví. "Hanadi Cavi," rozléhá se hrubým hlasem chodbou. Na toto jméno reagovala bez zaváhání. Nikdo by neuvěřil, že je takto oslovena poprvé.
Vešla pomalu do pokoje. Byla naprosto klidná, ale oba muži byli otřeseni krásou, která z ní vyzařovala.