Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Bylo mi čerstvých patnáct let a neustále jsem přemýšlela jak požádat rodiče o dovolení jet s kamarády do kempu a strávit dva týdny pod stanem. Naštěstí jsem měla krásné vysvědčení, takže jsem mamku ani taťku moc přemlouvat nemusela, a tak jsem strávila s přáteli nezapomenutelných čtrnáct dní prázdnin stanováním v kempu u Orlické přehrady.
Počasí nám po celou dobu pobytu přálo, jen předposlední den se obloha celý den kabonila. Bylo zajímavé a zároveň vzrušující pozorovat tvary a pohyby tmavých naducaných beránků. Mraky si pluly jako loďky po obloze, sem tam se v dálce zablesklo. Nebyla zima, ale vypadalo to, jako by mělo každou chvíli začít pršet.
Přemýšleli jsme, co podnikneme, ale nikoho nenapadalo co s načatým dnem. "Co takhle si vyjet parníkem po Orlíku?" napadlo Jitku. "Hele, to není špatný nápad. Ještě jsme se neprojeli a v tomhle počasí se nedá hrát ani volejbal," řekl Honza. A tak jsme si hodili do batohů pár potřebných věcí a vyrazili jsme. Z jízdního řádu parníku jsme zjistili, že jezdí každou hodinu. "Hm, takže nám před patnácti minutami frnknul," řekl otráveně Marek. "Ježiš, tak si čtyřicet pět minut počkáme," řekla jsem. "Stejně nemáme co dělat!" "A můžeš mi vysvětlit, co budeme těch čtyřicet pět minut dělat tady!?" vyjel na mě Marek. Najednou se do našeho rozhovoru vložila Vendula: "Musíte se hádat? Tak si tady sedneme a budeme se třeba dloubat v nose." A tak jsme seděli, v nose jsme se však nedloubali. Pozorovali jsme radši hladinu Orlické přehrady, kterou občas rozvířila nějaká ryba.
Parníku jsme se nakonec dočkali a myslím si, že i Marek byl spokojený s nádherným výhledem na krajinu okolo přehrady. Když jsme se opět ocitli na pevném břehu, začaly se na hladině vytvářet kolečka v pravidelných intervalech. Začalo pršet. Když jsme doběhli do nedaleké restaurace, byli jsme jako zmoklé slepice. "Tak to je bezva, já mám vypráno," řekl Ondra. "Já taky můžu ždímat," dodala jsem. Pak přišla obsluha a my jsme si dali výtečný oběd.
Cestou do kempu jsme přemýšleli, co budeme dělat večer. "My se s Honzou a Markem půjdeme podívat do místní hospůdky a vyzkoušíme, jaké tu mají pivečko," řekl Ondra. Honza se nás asi ze slušnosti zeptal: "Půjdete s námi?" Holkám se to moc nezamlouvalo a já jsem je nechtěla nechat samotné, tak jsme se rozhodly, že půjdeme prozkoumat mýtinku v lese, kde podle jedné pověsti oběsili v roce 1742 třicetiletého muže, který znásilnil a následně i umučil dívku z vesnice. Mýtince se od té doby říká Umrlčí palouk a jsou zde i celkem zachovalé kamenné pomníky obou zemřelých. Správce kempu nám řekl, že o půlnoci za úplňku se tam muž zjevuje.
Vydaly jsme se v půl dvanácté z kempu, klopýtaly jsme přes kořeny stromů, až jsme dorazily k mýtince. U pomníku zemřelé dívky hořela náhrobní svíčka a osvětlovala písmena a číslice vyryté do kamene. "Vždyť jí bylo jen čtrnáct let!" řekla jsem tichým hlasem. "A my jsme pěkní blázni, že jsme sem chodili. Vždyť je úplněk!" dodala Jitka. Všechny tři jsme se podívaly na kulatý zázrak na obloze - měla pravdu, byl úplněk. Vendula najednou vykřikla: "Támhle se něco hýblo!" Ukázala na nedaleké křoví, ale já jsem nic neviděla. Najednou se zvedl velmi studený vítr a svíčka zhasla, křoví se pohnulo. Tohle jsem už viděla i já. Jitka zařvala: "Holky, padáme!" Začala utíkat, Vendula se vydala za ní a já je radši následovala. Když jsme vyběhly z lesa, cítily jsme značnou úlevu. Sedly jsme si k ohni, kde Ondra hrál na kytaru. Deset minut po nás se z lesa vynořil správce kempu.
Byl to on, kdo číhal v křoví u pomníku? I po třech letech to vidím před sebou, jako by se to stalo včera.