Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Mé jméno je 0738/412-0067 a jsem jeden lymfocyt z naší velké armády bílých krvinek. Naše funkce je opravdu důležitá, chráníme celý organismus před útočnými viry a špatnými bakteriemi. Den po dni procházím se spoustou svých bratříčků krevním řečištěm a dohlížím, jestli je vše v pořádku.

Jednoho dne se stala nemilá věc. Od neuronu naše četa lymfocytů dostala zprávu, že se něco děje a že se máme okamžitě dostavit ke sliznici a zaútočit. Nejednalo se však o každodenní malou invazi, ale o velké napadení. Chtěli jsme se co nejrychleji dostat k místu útoku, ale v cestě nám občas bránily krevní sraženiny. Všechny jsme nakonec překonali a také další překážky, které nám bránily v plynulé cestě. Jakmile jsme dorazili na místo, spatřili jsme spoušť. Neznámý virus napadl několik našich bezbranných buněk, udělal si z nich své bojovníky a zaútočil s nimi. Do řídícího centra mozku jsme poslali zprávu, že jsme na místě a připraveni k útoku. Okamžitě jsme dostali odpověď, ať nečekáme a jdeme do akce. Nebezpečí je veliké. Nepřítel stále napadá víc a víc našich buněk. Naše četa lymfocytů nastupuje do boje jako první, vypouštíme protilátku na nepřítele, avšak ztráty na naší straně jsou vysoké. Za malou chvíli nám dorazily na pomoc další oddíly bílých krvinek. "Kde jsou monocyty?" zavolal někdo, "jestli nepřijedou včas, nemáme šanci!" Všichni se snažili bojovat ze všech sil, ale bylo jasné, že pokud nepřijdou další posily, zahyneme.

Najednou jsem zahlédl, jak jeden vir napadá naši buňku. Okamžitě jsem se za ním vrhl a snažil se buňku zachránit. Vir byl proti mně maličký, ale mnohem silnější než já. Stříkl jsem mu svou jedovatou protilátku přímo na hlavičku. Omráčilo ho to. Byl jsem rád, že jsem ho přemohl, ale najednou se zase začal probouzet. Neměl jsem už mnoho protilátky a byl jsem hodně zesláblý. Věděl jsem, že pokud ještě zaútočím, zemřu. Vir byl už úplně čilý a chtěl napadnout buňku. V tu chvíli jsem se rozhodl. Ze všech sil, které mi zbývaly, jsem na něj zaútočil. Virus padl. Byl jsem rád, že jsem buňku zachránil. Ležel jsem už smířený se smrtí na povrchu sliznice a nehybně sledoval dění okolo.

Boj už vypadal špatně. Naše armáda sice bojovala velmi statečně, dokonce přišly už i monocyty, které viry pohlcovaly, ale virus se stále množil. Náhle se v dálce objevila zvláštní věc. Veliká bílá placka, ze které vyskákaly spousty bojovníků. Bylo jich tolik, že vir neměl šanci. Přemohli jej za malou chviličku.

Viděl jsem, že virus je opravdu zničen a náš organismus zachráněn. S velkou radostí jsem se odebral do "krvinkového" nebe.