Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• autorka tohoto textu se částečně inspirovala zde již publikovanou slohovou prací Volná výchova

Slunečný čtvrtek, nálada pod psa, MHD číslo 5.
Stojím na zastávce a čekám na trolejbus. Jedu totiž k bráchovi, pozval mě na oběd.

Taky máte potřebu pozorovat ostatní lidi, když někde na něco/někoho čekáte? Mé zraky tentokráte spočinuly na jakémsi pánovi. Zanedbaný, hubený, starší rok výroby, mastné vlasy, unavené oči, zarudlý a zarostlý obličej. Barvou potřísněné a obnošené džíny, staré popraskané boty, na ramenou velmi špinavý, a podle obličejů ostatních lidí zřejmě nelibě vonící huňatý vaťák. Pán nervózně přechází ze strany na stranu. Přemýšlím, co asi nese v igelitové tašce Billa a proč si k nosu tak často přikládá posmrkaně vypadající kapesník.
Pětka přijíždí, nemeškám, procházím kolem onoho pána, který na mě upřeně vrhá své vytřeštěné zažloutlé oči, procházím kolem pána, jehož Billa igelitka nyní vydává kovové zvuky a kolem pána, který má svůj velký špinavý a mokrý kapesník stále přiložený ke svému nateklému, červenému a nemocně vypadajícímu nosu. Souvislosti mi začínají docházet, ředidlo a barvu pozná snad každý.

Nastupuji. Sedám si ke dveřím, přemýšlím nad tím, že jsem čichače v životě nepotkala, nasazuji si sluchátka do uší, zapínám The Kooks, nepřítomně koukám ven. Na další zastávce své oči točím do prostoru trolejbusu a pozoruji nastupující. Víte, jak jsou v MHD ty dvojsedačky umístěné naproti sobě? Na jedné z nich seděla korpulentnější paní s obrovským gypsem na noze, ze kterého jí koukaly jen vrtící se prsty ještě ušpiněné bílou hmotou. Po svém levém boku měla posazené asi tři igelitky zásobené nejrůznějšími pochutinami, jež byly v Kauflandu nejspíš momentálně v akci. Naproti paní si přisedá maminka s dítětem. Ob sedačku přede mnou si sedá docela "pěknej týpek" (jak mi blesklo hlavou) - vysoký, hubený, stylově oblečený intelektuál, dlouhé blonďaté a opečovávané dredy, husté výrazné obočí, pod kterým se na mě usmívaly dvě velké modré oči... Nemohla jsem si nevšimnout nepatrné mezírky mezi horními zuby. Vyměnili jsme si pár pohledů, když ten kluk odvrátil svůj záhy znechucený obličej do druhé části trolejbusu. Nedalo mi to a i já otočila svou hlavu stejným směrem, tedy k ženě se sádrou na noze, naproti níž sedí maminka s asi osmiletým chlapečkem... Pozoruji, co se děje, abych lépe porozuměla situaci, vypínám hudbu a vyndávám si sluchátka z uší...

Chlapeček se škodolibě usmívá, ač jsme od doby jeho nastoupení žádnou jinou zastávku nepotkali, zjevně se již velmi nudí. Nedbale mává nohama, čímž kope paní do gypsu a zpoza obočí pozoruje, co ona na to. Maminka sedí a čte si časopis Joy, prohrabávaje si svými kostnatými prsty s dlouhou umělou manikúrou husté blonďaté vlasy. Prostorově výraznější paní jakoby nevěnovala chlapečkovi pozornost, kouká z okna a snaží se posunout svou pohybu neschopnou nohu z dosahu malého chlapce. Ten ovšem nehodlá přestat a přidává na intenzitě úderů...
"Ehm ehm...promiňte, prosím vás, že vás ruším od jistě velmi poutavé literatury, ale mohla byste svému synkovi říct, aby mně přestal kopat do nohy?"
Maminka otráveně zvedá hlavu na paní naproti, znechuceně si ji prohlíží od paty k hlavě a nakonec říká: "A proč jako!?"
"No, víte, právě jedu od doktora, ta sádra je čerstvá a noha mě bolí, i když mi do ní váš syn nekope, je mi to velice nepříjemné," odpovídá stále v klidu starší paní.
"Ahá, no to bych tedy jako fakt nemohla, víte... On má náš Radimek totiž volnou výchovu, jestli s tím máte problém, sedněte si jinam," štiplavě odpovídá vyhublá maminka, zvedá ruku a hladí jí malého Radima, který se na ni široce usmívá, maminka si nasazuje své dioptrické brýle řádně na nos a opět odvrací pozornost na článek v časopise.
Do tváří se mi lije horkost, zatínám zuby i pěsti, snažím se rychle reagovat. Koukám na pěkného týpka sedícího ob dvě sedačky přede mnou, který patrně přemýšlí nad tím samým.
"Tududůů... Družba IGY." Než jsem stačila něco vymyslet, dredatý týpek si vkládá žvýkačku do úst, rychle přežvykuje, zvedá se ze sedadla a míří ke dveřím zrovna kolem trojky, která zaujala naši pozornost. Přežvykuje, zastavuje se nad vyhublou maminkou, čeká. Maminka po chvíli zvedá hlavu, upřeně a zcela nechápavě zírá na dredatého klučinu, jenž ze žvýkačky právě nafukoval obrovskou bublinku.
"Omlouvám se, že vyrušuji, mladá paní," praví velmi zdvořile, usmívaje se na postarší dámu se sádrou na noze, která se nyní tvářila velmi zoufale a její obličej byl plný odříkavé bolesti.
Dredáč vyndává svou velkou žvýkačku z úst, shora pozoruje sedící maminku, která mu teď nesahala ani do pasu, s klidem v očích se na ni usmívá, maminka stále netuší, co se děje...
Svou levou rukou bere maminku za bradu, zatímco pravou rukou jí velmi pečlivě a pevně přilepuje žvýkačku na levé sklíčko jejích brýlí. Spokojeně si povzdychne a nyní již zcela vysmátý a s ironickým tónem praví mladé mamince: "Odpusťte, prosím, ale i já mám volnou výchovu!"