Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Seděla jsem s mamkou na zahradě před naším novým domovem a poslouchala zpěv ptáků, který mi po tak dlouhé době, strávené cestováním mezi Mladou Boleslaví a rušnou Prahou, připomínal rajskou hudbu. Po dlouhé době jsem se cítila konečně tak, jak jsem si to ještě před nějakým časem z celého srdce přála, vlastně doslova po tom prahla. My všichni.

"Stejně je to krásný viď?" zeptala se mě mamka, která seděla opřená o stěnu baráku, v jedné ruce držela cigaretu a v té druhé kafe.
Podívala jsem se na ni a odpověděla s úsměvem. "Je to nádhera"
"Když si představíš, že ještě před dvěma měsíci jsme den co den jezdily do nemocnice..."
"A dneska ji vidíš, jak vystupuje z auta s dědou a kráčí ti naproti," odpovím.

Nedávno jsem se ptala sama sebe, co je osud, a co pro nás ještě přichystá. Čekala jsem, že nemůže být už nic horšího než jezdit denně za vážně nemocnou babičkou, a utěšovat ji, že vypadá mnohem líp, i když v tu chvíli to vůbec nevypadalo. Denně jsme vyprávěli s mamkou, co je nového u nás doma, ve škole, v práci. Jenže po půl roce vám už pomalu dochází náměty na vyprávění, a začne vám z toho být tak smutno, že vás přepadnou výčitky, když jen pomyslíte na jeden jediný den, kdy byste raději zůstali doma.

Každý pokrok, kdy se snažila dýchat sama, byť jen na půl hodiny, byl pro nás radostnou zprávou, kterou jsem pokaždé hlásala své kamarádce Kristýně. Z půl hodiny se stávaly hodiny a pak už šlo všechno ráz na ráz. Lůžko vystřídalo křeslo. A nakonec menší krůčky, které ale byly úspěchem po několika měsících strávených v nemocnici. Stále ještě měla zavedenou trubičku do krku (tracheostomii), takže jsme se s mamkou snažily odezírat ze rtů. Šlo nám to báječně, i když byla velmi nešťastná, když přijel děda a on jí nedokázal porozumět. Na přelomu února a března babičku čekal převoz z ARA Motolské nemocnice na rehabilitační centrum na Malvazinkách. Zde se ocitla mezi pacienty, kteří trpěli podobnými problémy a ač se nám zdálo, že na tom je nejhůř, zdání klamalo. Tady jsem pochopila, že může být opravdu hůř a my máme v podstatě štěstí v neštěstí.

Na rehabilitačním středisku se babička dávala dohromady. Dělala opravdu velké pokroky. Možná se to bude zdát někomu divné, ale na tomto oddělení byla babička pomalu nejzdravější. Po pravé straně babiččina lůžka ležela paní asi tak ve věku 45 let. Pokaždé, když jsem vešla do pokoje, bylo mi té paní líto, protože tu ležela stejnou dobu jakou jsme strávily s babičkou v nemocnici. Ona tam ležela po mozkové mrtvici, která ji nadosmrti upoutala na lůžko. Byla ochrnutá téměř na celé tělo a hleděla nepřítomným pohledem do stropu. Chodila za ní její dcera, která se oni velmi hezky starala. Krmila ji, česala, stříhala nehty, mazala krémem, a co mě upoutalo, ona jí i četla různé články z novin a povídala si s ní, jako kdyby ji vnímala. V tu chvíli mi došlo, že můžeme být rádi, jak na tom nyní babička je. Také jsme si uvědomili a hlavně i babička, která během pobytu v nemocnici na Bohunku myslela častokrát, že přesně tohle by ji potkalo, kdyby ji lékaři zachránili. Musela se tedy smířit s tím, že už ji nikdy neuvidí. A stejně my všichni.

Duben byl krásný tím, že cestování bylo mnohem příjemnější, když jsme se domů vracely za světla. Bylo teplo a tím přišel čas na menší vycházky do parčíku umístěném ve středu rehabilitačního centra. Babička dýchala už sama bez dýchacích přístrojů, sama se postavila a dokonce chodila. Jednou jsme ji s mamčou podezíraly, jestli na nás babička nešije boudu, protože vyskočila z postele tak rychle, že jsme zůstaly stát jako opařené. Zkrátka jsme nemohly uvěřit tomu, aby babička po půl roce stráveném na lůžku byla tak čiperná a živá. V této době, kdy se pomalu všechno obracelo k lepšímu, jsem se s mamkou vydala na pokoj jako vždy úderem třetí hodiny odpoledne. Mamka šla napřed a já jsem zůstala u automatu na kafe, abych koupila babičce kapučino. Byl nádherný a slunečný den. To si asi budu pamatovat do konce svýho života. Vešla jsem do pokoje, postavila kafe na stolek a šla se přivítat s babičkou. Něco se změnilo. A to právě ve chvíli, kdy jsem po půl roce uslyšela babiččin chraplavý a unavený hlas. Podívala jsem se na ni a nevěřícně zírala na náplast na krku. A potom jsem se rozbrečela. Nedoufala jsem totiž, že bych ještě někdy uslyšela z babiččiných rtů její typické "ahoj můj broučánku".

Přišel konec dubna a spolu s ním jsem se těšila na poslední dny, kdy budeme muset jet do nemocnice. Babičce doktor totiž slíbil, že ji pustí domů. Pamatuji si, jak nám říkala, že má pro nás překvapení, ale poví nám ho až venku v parku. Jenže koho by to nenapadlo podle jejího veselého a hlavně šťastného výrazu v obličeji? Proto jsme hned vykřikly:
"Pustí tě domů!!!" Objaly jsme se a radostí brečely, a v tu chvíli nám třem bylo jedno, jestli rušíme ostatní pacienty na pokoji. Některým je to už vlastně jedno, ale bylo mi jich i tak líto. Zatímco babička půjde domů, oni tu budou ještě nějakou dobu ležet. Možná až do konce...

Byl den před propuštěním babičky domů. V ten den jsem byla s Kristýnou a povídaly jsme si, jak ten rok utekl. A hlavně co se všechno během něj událo. Kristýnce umřeli další čtyři kamarádi. Rozešla se se svým přítelem. Ani ona to neměla jednoduché. Zrovna jsem jí říkala, že už naštěstí babičku zítra pustí domů. Jenže jak už jsem jednou psala, tak všechno, na co se těším, se nějakým způsobem po....

Zazvonil telefon.

Dědu, který se pochopitelně s námi u babičky střídal, neboť ještě stále chodil do práce, skolil infarkt, který přišel právě ve chvíli, kdy jsme to vážně nečekali.
Měl veliké štěstí a to právě i přesto, že babičce chtěl koupit nějakou dobrotu, pro níž šel zpátky z Malvazinek na Anděla, kde se mu už udělalo špatně. Místo aby si zavolal záchranku, šel zpátky nahoru do toho strmého kopce, kde se o něj pak postarali. Je to zázrak, že přežil.
My všichni moc dobře víme, proč to tak bylo. Aspoň v tom hledáme takové to tajemno, ale mám ten dojem, že za to může jeho týrání sebe sama tím, že denně, co chodil za babičkou, také navštěvoval Bohunku na Malvazinském hřbitově, který se vyskytoval právě nedaleko rehabilitačního střediska. Je to ironie osudu, když babička leží nedaleko své dcery?

"Víš, že to pro mě byl svátek, když jsem rovnou ze školy jela domů?"
"Já ti za to, žes se mnou jezdila, budu nadosmrti vděčná."
Podívala jsem se na mamku udiveně.
"Bez tebe bych to asi nezvládla."
"Třeba jo."
"Ne, to vím jistě."

A tak dnes, když se podívám na velkou kovanou bránu, tentokrát v jiném ročním období než je podzim, se sem vracím znovu. Kristýna mě šla doprovodit, za což jsem jí vděčná. Procházela jsem uličkou a mimoděk se mi vybavil průvod, který tudy kráčel před rokem a půl. V ruce jsem nesla malou kytičku a došla k jejímu hrobu. Kristýna se šla projít dál, aby mě nechala o samotě. Položila jsem kytičku na desku, kterou jsem očistila od spadaných květů ze stromů, vyměnila a zapálila svíčky, a vyslovila znovu své přání, které se tentokrát netýkalo babičky. Upřela jsem zrak na fotografii. Zdálo se jako by se na mě usmála...

Změny k životu patří, ať už jde o změnu k lepšímu či horšímu, stejně jako věčná nejistota. Co je jistého?! Smrt, nic víc.
A kromě ní vím jistě, že teď už všechno bude fajn.