Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Proč se tohle vždycky musí stát mně a nikomu jinýmu!" postěžuju si sama sobě, když očima sleduju ujíždějící autobus.
"Do háje!" kopnu naštvaně do koše, co jen tak tak drží u sloupu a sednu si rezignovaně na lavičku. Než pojede další autobus, bude to trvat půl hodiny, což znamená, že se zase do školy dostanu pozdě a zase mě Lancovka seřve. Profesorka Lancová je naše chemikářka. Děsně nepříjemná ženská, která mě už od prváku nemá ráda. Nijak se ani neobtežuju zjišťovat proč. Prostě jsme si nepadly do oka, což u mě není ani nic zvláštního. Už jen z principu mě nemusí dost lidí. Nevím, jak to dělám, ale je to možná tím, že nejdu tzv. "se stádem", ale mám svoji vlastní hlavu a názory. Což se u nás ve škole moc "nenosí".
"Je tu volno?" zeptá se mě po chvíli vcelku sympaticky vypadající stařík. Nevím, odkud se vzal, jakoby se najednou vynořil. Tipuju mu něco kolem 70, možná i víc.
"Jo, sedněte si," dodám trochu odměřeným hlasem, což mě zamrzí. Jsem sice naštvaná, ale nemusela bych to ventilovat na všechny kolem.
"Promiňte," omluvím se mu a on se na mě jen usměje.
"To je v pořádku, každý má někdy špatný den."
"Jenže já mám špatný dny pořád. Za tenhle tejden je to už po třetí, co mi ujel autobus přímo před nosem a ve škole už z toho mám docela probémy," postěžuju si mu, aniž bych se na něj podívala.
"Věřte mi, některé věci, ať už špatné nebo dobré, se stávají z určitých důvodů, na které časem přijdete," odpoví mi jeho hlas jakoby z dálky.
"Když myslíte," namítnu mu a otočím se na něj. Jenže, kde nic tu nic. Sympatický stařík jako by tu nebyl. Zvlášní, pomyslím si, ale protože přijíždí autobus, nevěnuju svému záhadnému společníkovi další pozornost.

"Tak copak to je dneska, slečno Pelantová? Opět vám ujel autobus nebo jste snad zaspala, nebo oboje najednou jako včera?" zeptá se mě uštěpačným hlasem chemikářka. Třída se začne smát. Ani se neobtěžuju odpovídat na poznámky spolužaček a jdu si sednout na svoje místo úplně vzadu. Naše škola se snaží být pokroková, tak máme lavice jako ve školách v Americe - sedíme každý sám, což oceňuju. Kromě mýho nejlepšího kamaráda Marka bych vedle sebe nikoho nesnesla. Jediná osoba, která mi na naší škole rozumí a chápe mě, je právě on. Známe se už od základky, kdy jsme si v devítce slíbili, že se nikdy nepodrazíme ani neopustíme jeden druhého.
"Ahojky Kris," pozdraví mě tiše. "Kde zas holka lítáš?"
"Ujel mi autobus a navíc sem potkala takovýho zvláštního dědulu."
"Pelantová, Vaner domácí cvičení. Stránka 27 a spočítejte rovnice ve cvičení 6. Do zítra," ozve se učitelčin hlas.
"Ale my..." snažím se jí oponovat.
"Co vy?"
"Ale radši nic." Nemám vůbec náladu se s ní hádat, už tak je ten den na zcvoknutí. Z dalších poučných rad nás zachrání zvonek a já si to mezi prvními peláším ven.

"Hele, co si to říkala o tom dědulovi?" zeptá se mě Marek po vyučování. Máme rozdělené hodiny, takže ho vídám v jedné třídě jenom při chemii, matice a psychologii.
Začnu mu tedy vyprávět, co se dneska ráno seběhlo.
"Heh, nějakej dědula. Se tím nezabejvej," mávne rukou.
"Hm, máš recht, ale stejně byl zvláštní. Najednou se objevil a pak zase najednou zmizel."
"Říkám neřeš. Prostě jenom nějakej důchodce si chtěl povídat a udělovat rady," skoro na mě Marek vyštěkne.
"Hm, když myslíš. Ale tenhle byl vcelku fajn," opáčím mu a divím se, co s ním je.
"Hm. Hele musím jít, tak se měj a Kris nezapomeň, mám tě rád. Pa Kris," rozloučí se se mnou rychle. Docela mě to zarazí, nikdy se neloučí takhle zvláštně. Nikdy se nechová takhle...zvláštně.
"Některé věci se stávají z určitých důvodů" zní mi celý den v hlavě tahle věta, dokonce i před spaním. Zvláštní jak vás jeden člověk ovlivní že nad věcí, kterou řekl, musíte přemýšlet tolikrát za jeden jediný den.

"Slyšeli jste to už?" slyším kousek rozhovoru pár holek, co chodí k nám na školu.
"Co myslíš?" zeptá se jedna z nich.
"No to, že se nějakej druhák prej zabil. Podřezal si ruce," dodá ta holčina s dychtivým tonem v hlase. Vím, že se to nedělá, ale začnu jejich rozhovor poslouchat pozorněji.
"Ježiši, to je hrozný. A kdo?" zeptá se bruneta stojící nade mnou.
Zbytek rozhovoru neslyším, protože se otevřou dveře autobusu a musím vystupovat. Přepadne mě zvláštní nepříjemný pocit. Co když toho dotyčného znám? Je z druháku, určitě ho budu znát! Ještě něž dojdu do třídy, odchytne mě na chodbě ředitel Besídka. Kvůli jeho jménu si z něj spousta studentů dělá legraci a ne, že bych já snad patřila mezi výjimky.
"Kristýno, musím s vámi mluvit," pronese vážným hlasem, až se skoro bojím, že mám zase nějaký průšvih.
"Ano, pane řediteli, co se děje?" zeptám se s obavami.
"Pojďte ke mně do kanceláře." Poslušně ho následuju. Vůbec se mi to nelíbí. Takhle vážného jsem ho snad ještě neviděla. Třeba je to jenom kvůli tomu druhákovi, co se zabil. Ty holky byly od nás ze školy, určitě mluvily o někom od nás a vedení školy vždycky těžce nese, když se jim zabije student.
"Posaďte se," požádá mě a já ho bez okolků poslechnu.
"Jestli to je kvůli mým pozdním příchodům, tak za to může můj nefunkční budík," snažím se zlehčit situaci, ale moje snaha se mine účinkem. Ředitel se na mě otočí s vážným výrazem ve tváři a začne: "Nevím, jestli už to víte, ale z vaší dobré nálady usuzuji, že se k vám ta zpráva ještě nedostala."
"Jaká zpráva?"
"Prosím, nepřerušujte mě," požádá mě a jen lehce kývnu jako, že chápu.
"Je mi moc líto, co vám teď musím oznámit, ale je to bohužel pravda. Včera kolem deváté hodiny večer byl nalezen jeden z našich studentů mrtvý u sebe doma. Podřezal si žíly, abych byl přesný," dodá a mě přejede mráz po zádech.
"A co s tím mám společného já?" zeptám se ho a bojím se jeho odpovědi. Čím dál tím víc si uvědomuju, že se mě to týká. Víc než jenom studentku našeho gymplu.
"Tím studentem byl váš velice dobrý kamarád Marek Vaner...."
Marek...Marek...můj nejlepší kamarád a mrtvý?!
"Ne, to ne! To nemůže být pravda! Řekněte mi, že to není pravda!"
Ředitel mě chytne za ruku a snaží se mě uklidnit.
"To není možný! Ne, Marek ne! To nejde. On...on...on nemohl umřít! To by mi nikdy neudělal. Nikdy!" začne se můj hlas ztrácet v pláči.
"Je mi to moc líto. Vím, co pro vás znamenal," pokračuje ředitel.
Nemůže to vědět. Nikdo neví, co pro mě Marek znamenal. Byl moje všechno. Kamarád, brácha, společník, člověk, kterému jsem mohla říct cokoliv. Několik osob v jedné a teď nemám nikoho...

Už je to měsíc, co si Marek vzal život. Fámy a rozruch kolem jeho smrti už utichly. Školní život se vrátil do starých kolejí. Jen občas se někdo ozve s domněnkou, proč se zabil, ale po chvíli zase zapadne. Ani já doteď nevím, proč to udělal, z jakého důvodu si vzal život, když byl tak mladý a plný života. A už se asi nikdy nedozvím, co se mu ten den honilo hlavou a proč zvolil tuhle volbu. Taky nikdy nezapomenu na toho staršího pána ze zastávky a jeho větu: "Některé věci se stávají z určitých důvodů, na které časem přijdete." Možná měl pravdu, ale já doteď nevím a nikdy nebudu vědět, proč se zrovna můj nejlepší kamaráda zabil...