Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

To léto jsem trávil pár dnů s mým kamarádem Radkem na chalupě jeho strýce Pavla. Chalupa není úplně ten správný výraz...spíše šlo o ranč - velké stavení s dvorem, stodolou i vlastní jízdárnou. Za celým objektem se už rozprostíraly jen louky a les. Jednoduše nádhera!

Ač jsem městské dítě a s rodiči nikam na venkov ani chatu nejezdím, tím spíše jsem uvítal vždy v létě možnost strávit pár týdnů někde v přírodě. A na těch pár dnů s Radkem jsem se vážně těšil, zejména kvůli koním!

Měl jsem za sebou výcvik na jízdárně i několik jízd v terénu, a tak jsem se nemohl dočkat, až s Radkem budeme na koních podnikat vyjížďky do lesa a blízkého okolí.

Samozřejmě to zároveň znamenalo, že budeme pomáhat ve stájích. To mě tedy moc nebavilo, ale chápal jsem, že pokud chci jezdit, jinak to nepůjde. Nejvíc mi asi vadilo vstávání, protože jsem od přírody spáč. Jak jsem o prázdninách mohl, spal jsem klidně do oběda. Nedalo se však nic dělat - dopoledne práce, odpoledne volno a pár hodin v sedle!

První den nám naši vyjížďku zkazila letní bouřka, jež se přihnala dost nečekaně. Koně se hromů a blesků báli, proto jsme se raději vrátili.

Druhý den jsme jeli lesem docela daleko a narazili na velkou louku, na jejímž konci stála chalupa. Ozýval se z ní veselý holčičí smích. Rozhodli jsme se, že sem nazítří vyrazíme hned po obědě, ne jako dnes až v půlce odpoledne, protože jsme si dali šlofíka. Chtěli jsme zjistit, co za holky tráví prázdniny v chalupě mimo civilizaci.

Jako na potvoru následující den přijel po obědě kovář. Strejda Pavel chtěl, abychom byli nápomocní. Takže naše vyjížďka se opět posunula až na odpoledne. Jelikož jsme se ale těšili, že poznáme nová děvčata, až tak moc nám to nevadilo.

Natěšeni jsme se vyhoupli do sedel a vydali se lesem k louce. Bylo krásné počasí, teplo tak akorát a pofukoval vítr. Já už se viděl, jak se proháním loukou s novou kamarádkou v sedle za zády, jaká to bude romantika.
Vtom se ale Radkův kůň, jedoucí přede mnou, něčeho strašně polekal. Vzepjal se, zaržál a vyrazil tryskem vpřed. Můj kůň Abu se polekal tím pádem také, ale běžel stranou. Zahlédl jsem, jak se Radek snaží udržet na hřbetu svého koně. Pak jsem se soustředil už jen sám na sebe, neboť moje jezdecké schopnosti byly malé na to, abych zkrotil splašeného koně pode mnou. Za chvíli Abu zastavil kus od chalupy. Dvě děvčata před ní vykuleně sledovala, cože se to děje.

Otočil jsem se a uprostřed louky stál jen Saturn, Radek v sedle nebyl ani jsem ho neviděl. Ptám se holek: "Viděly jste, co se stalo?" Dostalo se mi odpovědi, že se můj kamarád neudržel v sedle. Srdce se mi rozbušilo!

Jako naschvál se můj ještě trochu polekaný Abu nechtěl dát do cvalu. Těch několik vteřin, než jsem dojel k místu, kde Radek ležel, jsem snad ani nedýchal. A když jsem ho uviděl ležet nedaleko jeho koně, srdce se mi strachem málem zastavilo.
Seskočil jsem z koně. Sotva jsem si k Radkovi dřepl, začal se probírat.
"Kamaráde, jsi v pohodě?"
Radek se držel za hlavu, která se mu točila, ale jinak mu nic nebylo. Saturn se prý polekal zmije, která na něj z trávy zaútočila. Nepřišlo nám rozumné, aby si Radek sedl hned znovu do sedla, a tak jsme pěšky vyrazili směrem k chalupě. A holky nám šly naproti.
"Kluci, dobrý? Trochu jste nás vyděsili..."

Jmenovaly se Bára a Kája. Pověděli jsme jim, co se stalo, a ony nás pozvaly na citronádu. Příjemně se s nimi klábosilo. Děvčata byla jen o rok mladší něž my, měli jsme si co povídat. Jenže už byl skoro večer a my nechtěli, aby se o nás strejda Pavel strachoval. Takže jsme se domluvili, že vyrazíme k domovu a že se druhý den odpoledne potkáme u nedalekého rybníka.
Radkovo motání hlavy ustalo, cítil se dobře, vyhoupli jsme se tedy do sedel a vydali se nazpět.

Cestou přes louku jsme oba s Radkem měli strachem sevřená pozadí, aby se opět nevynořila nějaká zmije. Ale slunce už bylo nízko, takže se ty potvůrky nejspíš už nikde nevyhřívaly. V lese jsme si oddychli a začínali se těšit na zítřejší koupání s Bárou a Kájou!