Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Blíží se léto. V tuto dobu se mi do paměti vrací příběh, na který ráda vzpomínám. Teď bych vám o něm chtěla vyprávět.

Léto se pomalu chýlilo ke konci. Poslední hřejivé paprsky mě probudily ze snění. Budík na mém stolku ukazoval 10 hodin. Bleskurychle jsem vyskočila z postele, nasnídala se a zavolala své nejlepší kamarádce. Z druhého konce se ozval ospalý hlas: "Haló?"
"Okamžitě vstaň nebo přijdeme pozdě!" skoro jsem vykřikla.
Nikola na nic nečekala a v tu ránu byla na nohou. Sbalila si potřebné věci, oblékla se a vyběhla z domu. Ještě než zabouchla dveře, uslyšela mamku, jak za ní křičí: "Bez snídaně nikam nejdeš!" To ale ignorovala a běžela rovnou k jízdárně.

Já už tam dobrou půlhodinu čekala. Věděla jsem, že přijde později, a tak jsem mezitím připravila koně k naplánované celodenní vyjížďce.
"Hrozně se omlouvám, ale dřív jsem to nestihla."
Tohle říkala vždycky, když se opozdila, nevěnovala jsem ji proto další pozornost. Kvůli pozdnímu příchodu jsme musely nasadit rychlejší tempo a vynechat jednu přestávku, abychom se vrátily včas.

Ten den bylo opravdu teplo, rozhodly jsme se tedy, že bychom to mohly vzít zkratkou přes vodu. Nikola tuto cestu bezpečně znala, takže jsem se ničeho neobávala. Přebrodily jsme řeku a zajely do hlubokého lesa. Po chvíli jsem si něčeho všimla. "Ten strom silně porostlý mechem už jsem někde viděla!" povídám.
"Celou hodinu jezdíme pořád dokola," opáčila Nikola.
A aby toho nebylo málo, začalo pršet. Byl to takový liják, že ani hustý les nás neuchránil před velkými kapkami. Koně začali být neklidní. Pokoušely jsme se je nějak uklidnit, ale moc to nepomáhalo. Najednou se ozvala rána. To blesk uhodil do nedalekého stromu. Koně se tak lekli, že se tryskem rozeběhli napříč lesem. Teď nevím, kdo byl vyděšenější víc. Jestli my, nebo koně. Bylo jim naprosto jedno, že nás větve stromů švihají do obličeje, natož že bychom mohly spadnout.

To už jsme vyjely na cestu, kterou jsme obě dobře znaly. Naneštěstí byla zabarikádovaná mohutným kmenem smrku. Oba koně se před ním zastavili tak prudce, že Nikola doslova vyletěla ze sedla a já se udržela jen taktak. Sesedla jsem z koně a přispěchala jí na pomoc.
"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se.
"Jen jsem si vyrazila dech," odpověděla mi.
Zvedla jsem ji a pomohla jí znovu se vyhoupnout do sedla.
Déšť už naštěstí ustal a my jsme se vydaly na zpáteční cestu.

I když to byl ne moc šťastný den, vyvolává ve mně vždy hezké vzpomínky.