Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Budu vám vyprávět o jedné příhodě, která se mi stala minulé prázdniny.

Jednoho dne jsme se s mámou rozhodly splnit mé mladší sestře dětský sen - vyrazit v den jejích šestých narozenin do Disneylandu. Plán byl prostý: zařídit pobyt v Paříži, koupit letenky a odletět na cestu splněných snů.

V den odletu z letiště Ruzyně probíhalo vše klidně a bez sebemenších komplikací. Už to mi přišlo zvláštní, žádné letové zpoždění ani zapomenuté plavky, opravdu jsem si myslela, že se nám to vydaří podle našich představ. To jsem ale zakřikla.

Start letadla se vydařil a i první půlhodina letu probíhala poklidně, jenže vtom zaznělo z pilotní kabiny: "Prosím, připoutejte se, letíme v oblasti se zvýšenou turbulencí." V tu chvíli jsem se podívala z okénka a uviděla tmavé bouřkové mraky a všude osvětlené stopy po sytě žlutých blescích. A to přitom v Praze bylo slunečné počasí! Poprvé mi hlavou proběhla myšlenka: "To máme ale smůlu, že nám bude pršet."

Vzhledem k našemu "adrenalinovému" letu jsme si po přistání kolem osmé hodiny ranní na pevnou zem hlasitě oddechly. Čekalo nás vyzvednutí zavazadel z jezdícího pásu. Jenže Adrianka potřebovala na toaletu, a to s neústupnou myšlenkou nepustit svoji mámu ani v případě, že by "hořelo". A tak šly obě. Zůstala jsem stát uprostřed letištní haly největšího pařížského letiště Charles de Gaulle s hromadou cizinců, kteří mi samozřejmě nerozuměli ani slovo. Trpělivě jsem čekala na třetí, poslední zavazadlo, nenacházející se nikde v dohledu mého oka. S mojí smůlou se jednalo zrovna o můj kufr - malý, černý, nevýrazný, s žádnou známkou odlišnosti od jiných. Ani jsem se nenadála a ocitla se v hale úplně sama, stále marně čekajíc na své zavazadlo. V tu chvíli přiběhl zbytek mojí "posádky" s otázkou v očích, jak to že vedle mě nestojí tři kufry? Celé hysterické jsme doslova lítaly po příletové hale s myšlenkou vysvětlit těm Francouzům, co se stalo.
Po hodině a půl marného pátrání po ztraceném zavazadle vysvitla přece jen trocha naděje. Ta laskavá slečna u přepážky, s níž máma celou dobu řešila, co budeme dělat dál, nám oznámila, že zrovna na letiště volal jeden zmatený Japonec, jenž po otevření "svého" kufru našel jen samé dámské prádlo a šaty. Záhada byla vyřešena!

Kufr mi měl přijít za dva dny na hotel, kde jsme byly ubytovány. A tak naše čtyřdenní dovolená mohla zdárně pokračovat.
Celé vyčerpané jsme hledaly naši delegátku, s níž jsme měly mít sraz už před hodinou a půl před hlavním vchodem. Máma se rozhodla jít ji hledat a v rychlosti ještě stačila prohodit: "Zůstaňte tady a nikam nechoďte!" Ano, to byla ta zásadní chyba, která by nikoho nenapadla. Mamka odešla z haly a my zůstaly sedět u skleněné stěny, omezující hluk a rozdělující příletovou a vstupní halu. Po půlhodince spatřím mámu se slzami v očích, bouchajíc na tlusté sklo. Přiběhla jsem ke stěně marně se pokoušela zaslechnout, co se mi to snaží říct. Popadla jsem ségru a mířila k východu, když vtom mě hrubě zastavila obézní "černoška", která na mě "mlela" něco francouzsky. Její zbrklé puse jsem nerozuměla ani slovo, až na ATTENTION, jež stále opakovala dokola. Snažila jsem se jí anglicky vysvětlit, ať nás pustí ven, že tam na nás čeká máma. Nehnula ani brvou, načež moje sestřička začala hlasitě vzlykat. Nakonec se mamce podařilo najít naši delegátku a ta už vše vysvětlila francouzsky. Z obézní paní najednou byla vstřícná a příjemná dáma s úsměvem od ucha k uchu.

Další drama bylo zdárně za námi. Celé vyčerpané a unavené jsme nasedly v dešti do taxíku, který nás měl odvézt na hotel. Ale co se nestalo! Praskla nám pneumatika. Řidič nám jen sdělil svou otřesnou angličtinou, že musíme jet do stanoviště pro taxíky, aby nás mohl vyzvednout jiný. Tak nás "vyhodil" na parkovišti plném taxíků a s prasklou pneumatikou odjel neznámo kam. V tom prudkém dešti jsme za deset sekund byly promoklé až na kůži a s dvěma kufry čekaly přibližně dvacet minut, než nás konečně náhradní vozidlo odvezlo na hotel.

Opravdu, takhle otřesně vypadal náš příjezd do Paříže.
Naštěstí celé čtyři zbývající dny probíhaly již bez problémů, až na pár drobností, které souvisely s mým ztraceným kufrem - dva dny jsem musela chodit v teplákové soupravě, ve které jsem přiletěla do města módy, než mi kufr vrátili.
Hlavní však bylo, že jsme se dostaly do Disneylandu a že sestřička byla nadmíru spokojená.

Nadešel čas odjezdu. Vše jsme měly nachystané, kufry pečlivě označené červenou stuhou, jak nám poradila místní (zběhlá) paní delegátka. Také jsme raději vyjely o hodinu dřív směrem na letiště, aby se předešlo minulé katastrofě, založené především na náhodách. A udělaly jsme dobře, jelikož jsme se zdržely - přibližně asi tu hodinu, kterou jsme měly navíc - v neuvěřitelné koloně aut na jediné dálnici směřující k našemu cíli. Na letiště jsme nakonec dorazily tak tak, nechybělo mnoho a už by nám zavřeli bránu do letadla...

Tak takhle dopadl náš výlet do Paříže. Teď už se tomu jen smějeme a bavíme tímto neobvyklým zážitkem naše přátele, ale tehdy to moc zábavné nebylo, to vám povím.