Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Když jsme jednou jeli na doučování z chemie, Elišku chytla neočekávaná potřeba na záchod. Tedy Eliška je moje dobrá kamarádka. A to už v první vesničce. Pořád mi to nedocházelo, proč Eliška má ruku na opěradle a svírá ho jako uklidňovací balónek a proč tak rychle oddychuje. Bylo mi to opravdu divné, protože tohle nikdy nedělala. A potom mi to řekla: "Karolíno, potřebuju na záchod a nutně". Bohužel jsem nemohla nic udělat, křižovatka plná, Eliška taky plná a mě stýkala kapička potu po tváři, protože jsem opravdu nevěděla, co mám dělat. Na první zastávce jsme ihned vystoupili a běželi do nejbližšího obchodu, o kterém jsme si mysleli, že bude naše první pomoc.
Jako na potvoru měli záchod zastavěnej zbožím a z toho se vyvozuje, že Eliška nemohla na záchod. Její pohled ve tváři a to její mluvení, taky bych ji na záchod nepustila. Vypadalo to, že bude každou chvíli rodit. Ale hodná paní, nějaká Ukrajinka nebo Ruska, nám poradila že naproti přes ulici jsou veřejné záchodky. Přechod byl daleko, tak jsme to šikli přes rušnou silnici. A to Eliška nikdy nechodí po silnici, kde není přechod. Ale co se dalo dělat, když potřeba tlačila. Opakovaně jako na potvoru bylo na dveřích napsáno "přijdu za chvíli". Čekali jsme, co se dalo, Eliška si sedla na zábradlí, asi si myslela, že jí to pomůže, ale opak byl pravdou. Nepomohlo. Půl hodiny čekat nemůžeme, až se nějakej ožralej chlap vrátí a pustí nás do nějakýho podělanýho záchodu. Proto jsme běželi k blízkému vietnamskému domu. A pozor, tam Elišku pustili. Víte, co to bylo za úlevu pro Elišku??? Co to bylo taky pro mě??? Neumíte si představit, jaká to byla hrůza, běhat s Eliškou po celý Boleslavi po záchodech. Ostatní holky se choděj koukat po krámkách po hadříkách, ale my musíme bejt extra a musíme hledat záchody.
Po chvíli chození, to už jsme se koukali i po oblečení, to Elišku chytlo znova. Nedalo se nic dělat a museli jsme znova hledat. Opět jsme to zahnuli k vietnamskému krámku, kde jsme zase škemrali o rychlou pomoc. Nic, zašli jsme k dalšímu obchůdku, ale taky nic. Ale bylo vidět na tom Veitnamčíkovi, že nám chce pomoc, tak nás nasměřoval k veřejným záchodkům. Nějak jsme tam došli a konečně se ulevilo, mě i Elišce. Bohužel Eliška nemohla čekat, až se vzbudí spící stařenka a nečekala a odcházela s během na záchod. Potom už naštěstí nešla.
Od této doby je její první zastávkou záchod, když jedem na doučováníi. Vždycky tam musíme zastavit. Já tam nechodím. Takže nevím. Ale třeba si Eliška s tou stařenkou tyká a někdy si tam pokecaj. No ale to už je vedlejší. Myslím, že tahle kapitolka byla velkým ponaučením pro vás pro všechny.