Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Každoročně vyrážíme s naší partou do hor. Letošní léto jsme vystoupili v Karlově Studánce a chvíli se rozhlíželi kolem sebe. Pak kdosi spatřil naše ubytování, ukázal rukou a vykřikl: "Tam to je!" A tak nás všech patnáct vyrazilo s batohy a taškami do mírného kopce. Rozdělili jsme si pokoje, vybalili nejnutnější věci a dohadovali se co dál. Nakonec jsme se shodli, že večer půjdeme do místních lázní. Zítra se pak pořádá výšlap na Praděd, nejvyšší horu Jeseníků. Pobyt v lázních utekl jako voda a přišel večer. Brzo všichni zalezli do peřin a usnuli.

Ráno bylo trochu chladno, ale pořádně jsme se oblékli a vyrazili na cestu. Chvilku nikdo z nás nemohl najít odbočku na Praděd, avšak nakonec se před námi přeci jen zjevila. Vyrazili jsme po ní a ukusovali metr po metru vzdálenost, jež nám ještě zbývala. Počasí se zlepšilo a byla krásná viditelnost. Stezka vedla kolem průzračného horského potůčku, a tak se fotilo a fotilo. Brzy se před námi objevil rozcestník. "Jak je to ještě daleko? Marku, podívej se tam!" volaly naše tety. Ukázalo se, že zbývá ještě pořádný kus cesty. Ráz krajiny se postupně měnil a z lesní stezky se stalo pochodování po kamenech a dřevěných lávkách. Na některých můstcích chyběla prkna, a proto Honza volal: "Dejte si pozor, ať tam nezahučíte!" Jenže jak jinak to mohlo dopadnout, než že ve chvíli, kdy jsem obdivoval krásu přírody, fotil a nedíval se na cestu, najednou se mi propadla noha... "Ááá!" vykřikl jsem. Naštěstí hluboko pod lávkou tekla voda, takže se mi nic nestalo. Šli jsme dál a dál údolím a během chvilky na celé okolí padla mlha. Nebyli jsme však na Pradědu, ale pouze na Ovčárně, pořádný kus cesty nám tedy ještě zbýval. Jelikož už mě bolely nohy a dál se mi nechtělo, všechny jsem přesvědčoval, abychom již nikam nechodili, protože stejně už nic nebude vidět. "Pojďme si na něco sednout a počkejme na autobus." Nakonec všichni souhlasili. Po chvíli hledání jsme spatřili Ovčárnu. Vešli jsme. Objednali si jídlo a začali jeden přes druhého něco vykládat. Naše skupinka seděla a popíjela a venku se začalo vyjasňovat. "Pojďme to zkusit, počasí je lepší a autobus do Studánky jede i potom," přemlouvala nás jedna z tet. Souhlasili jsme a začali vycházet ven. Tam jsme si navlékli bundy a čekali na poslední opozdilce.

K Ovčárně zrovna přijel kluk na kole, sesedl a celý se třásl. "Co je?" ptáme se ho. "Je mi hroz-zná zim-ma. Nahoře sněž-ží..." Tety ho politovaly a všichni jsme plni očekávání vykročili vzhůru do kopce.

Pěkné počasí se během chvilky změnilo na studený vítr a hustou mlhu, která zahalila všechno na vzdálenost pouhých pár metrů. Kus po kousku se vzdálenost zkracovala. Vítr začal fučet ještě víc a teplota klesla o několik stupňů. Šel jsem zrovna s Honzou, když se mě ptal: "Jak myslíš, že to je ještě daleko? Nevím, ale před námi cosi je!" odpověděl jsem.
A opravdu před námi něco bylo. Na první pohled nikdo nic vidět nemohl, ale na ten druhý se objevil tmavý obrys. "Jsme tu!" volal jsem na ostatní, co byli za námi. A měl jsem pravdu. Byl to Praděd! Na velkém teploměru nad vchodem byl jeden stupeň. V tu chvíli na mě zima dolehla ještě víc. Po vypití čaje jsme udělali společné foto a spěchali na autobus. Všichni byli zmrzlí, ale šťastní, že se nám túra podařila. Po návratu na ubytovnu se ještě dlouho povídalo a všichni se už těšili na další výlet...