Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jako snad každý školák, který nechce trávit prázdniny u počítačových her, na Facebooku nebo sledováním každoročně se opakujících filmů, jsem se rozhodla nějak zabít volný čas. Naplněny přemírou optimismu, dobré nálady a pár stovkami v kapse jsme s kamarádkou na Velký pátek nastoupily do autobusu číslo 24 a vydaly se do metropole...

Naše kroky nejdříve směrovaly do obchodů s oblečením, kde jsme po několika marných pokusech úplně vzdaly snahu najít si slušivé sluneční brýle, v nichž bychom nevypadaly jako moucha tse-tse a lidé by si nás nepletli s čarodějem z Bradavic.

Po obhlídce barevné vodní fontány, kdy jsem já jako správný neznaboh těchto vymožeností teprve po pár minutách pochopila, že barevná není voda, nýbrž jde jen o odlesk stropního reflektoru, se kamarádka rozhodla ulehčit své peněžence nákupem balerínek. Vběhly jsme tedy do Deichmannu a po "velmi dobré" kritice některých obzvlášť pěkných modelů si nakonec vybrala. Zbývalo již jen zkontrolovat, zda jsou obě boty stejného čísla. Sice jsem se tomu zasmála, ale zároveň si vzpomněla na můj vydařený loňský nákup dvou jinak velkých tenisek.
Na řadu přišel taky rychlý nákup učebnice ve vedlejším knihkupectví, kde jsme shodou náhod narazily na literární zpracování filmu, na který se chystáme jít v neděli do kina.

Pár minut před jedenáctou naše žaludky ohlásily chuť jídlu. Vyšláply jsme si schody do 1. patra a vydaly se na obhlídku místních rychlých občerstvení. Rozhodly jsme se pro zmrzlinu. Byla by opravdu skvělá, ale myslím, že by mi chutnala víc, kdybych nevěděla, kolik je v ní kalorií.
Víte, tohle je přesně to, co lidé občerstvující se v KFC, McDonaldu a ostatních "rychlojídelnách" nechtějí vědět. Koho zajímá, jak moc tučný byl hamburger, kolik přepáleného tuku obsahovaly hranolky nebo dokonce jak moc kalorická bomba byla tahle naše čokozmrzka s lentilkami. Když už hřešit, tak je lepší nevědět.
Celé natěšené jsme se nějakým zázrakem dostaly ke stánku se zmrzlinou. Vypadala opravdu lákavě a nám se sbíhaly sliny. Vytáhla jsem z kapsy posledních 25 korun a už si v duchu představovala chuť vanilkovo-čokoládové točené zmrzliny. Pán, který ji prodával, však moc šikovnosti ani chytrosti nepobral. Na téměř neviditelný kornoutek jak z papíru natočil sloní porci zmrzliny. Opravdu jsem neměla tušení, kde začít lízat a zároveň se neumazat. V tu chvíli jsem čekala to nejhorší, už jsem skoro viděla, jak mi celá porce zmrzliny spadne na podlahu. To, co se mi stalo, však předčilo všechny mé obavy. Minikornoutek nevydržel ten nápor zmrzlé pochoutky a přímo uprostřed se zlomil. Ani jsem ji nestačila ochutnat a už tahle fajnovka za 25 kaček zdobila moji botu. Cestou pozdravila konečky vlasů, oba rukávy a růžové bundě dodala několik hnědých puntíků. Okamžitě nás zachvátil ohromný záchvat smíchu, který bude jistě následovat po každém zavzpomínání na tento den.

Můj spolujedlík si svou zmrzlinu raději dolízal nad košem a já vymýšlela pro pana zmrzlináře ty "nejkrásnější" přezdívky. Ani se neobtěžoval mi natočit novou, i když už bych si ji stejně asi nedala. Jen můj parádní výkon okomentoval slovy: "To je dneska ale smolný den."
Trochu mě povzbudil pocit, že jsem asi dnes nebyla jediný nemotorný jedlík.

Za posledních pár drobných jsem si tedy domů odvezla špinavé oblečení a katastrofální zážitek, na který budu vždy určitě se smíchem vzpomínat. A to je k nezaplacení. Jedno vím ale jistě: O točené zmrzlině teď hodně dlouho nechci ani slyšet.