Pár let jsem se věnoval hraní na elektrickou kytaru a zároveň hledal uplatnění v kapele. Tehdy mi bylo 13 let, a proto se nabídky zrovna nehrnuly. Rozhodl jsem se tedy pro založení vlastní kapely. Čekal jsem, jak to bude snadné a hned si představoval budoucí úspěch a slávu.
Jako prvního člena jsem vzal mého dlouholetého kamaráda Filipa, který hrál se stejným nadšením a na stejný nástroj jako já. Rovněž jsem to bral jako veliké štěstí a začali jsme zkoušet u mě doma. Přehrávali jsme skladby od našich oblíbených interpretů a mysleli jsme si, že naše
podání zní skoro jako originál (do dokonalosti to však mělo daleko).
Po pár měsících neúspěšného hledání dalších členů na Internetu jsme rozdali inzeráty po škole. Opět jsme se dočkali pouze pár vtipálků anebo nevyhovujících zájemců. I přesto nás to neodradilo a začali jsme otravovat a neustále se vyptávat učitelů z hudební školy, do které jsme oba chodili učit se hrát. Nakonec jsme natrefili na jednoho bubeníka-začátečníka (jak jsme v budoucnu zjistili) jménem Zdeněk. Nezamlouval se nám jeho věk, protože byl ještě o 2 roky mladší jak my, ale stejně jsme ho vzali. S žádným bubeníkem jsme nikdy neměli zkušenosti, tak nám bylo vysvětleno, že si
svou bicí soupravu jen tak na záda nevezme a nebude cvičit u mě v Horní Lhotě.
Naštěstí nám navrhl řešení: můžeme zkoušet u něj, ale jen pokud to dovolí jeho otec. To v nás vyvolalo obrovské nadšení, a proto ve mně částečně zanikly pochybnosti, že by mohl nastat problém. Po celkem dobré domluvě jsme se k němu i přes velkou vzdálenost dopravili (i s naší aparaturou) a byli dobře přijati jeho matkou, jež ho v hraní
podporovala. V té době už jsem začal skládat jednoduché skladby, a tak jsme se dali do zkoušení již našich vlastních věcí. Se zděšením jsme zjistili, že se bubeník absolutně neumí přizpůsobit a slovo improvizace nikdy neslyšel (a to doslovně). Já hraní na bicí vůbec nerozuměl, ale alespoň jsem něco vymyslel. Při zkoušení byla strašná morálka, protože
po 5 minutách snažení jsme si každý hráli, co chtěli, vyměňovali jsme si nástroje, prostě to pro nás bylo něco nového. Měl jsem co dělat, abych oba donutil k naprostému klidu, když jsem chtěl něco říct. Tyto drobné problémy však předčil jeden obrovský. Z práce se vrátil bubeníkův otec, který (jak jsme se dodatečně dozvěděli) nesnáší tento hudební
styl a naše zkoušky nebude trpět. Propadli jsme panice a vytratili jsme se tak rychle, jak to jen šlo. Náš nový člen však přišel na jednoduché řešení. Zjistil si přesně termíny, kdy jeho otec není doma a pak nám je předal. Blížily se prázdniny a mě čekala dovolená s rodiči, takže mi vůbec nevadilo, jak pozdní jsou (na rozdíl od Filipa).
Vrátil jsem se z dovolené nadšením bez sebe a nebyl jsem sám. První zkouška o prázdninách proběhla bez velkých potíží, tentokrát jsem si dokonce vzal i mikrofon, poněvadž jsem si myslel, jak nejsem zdatný zpěvák. Zdeněk za tu dobu naprosto zapomněl, co měl hrát, takže jsem mu musel vymyslet něco nového. Po několika zkouškách jsme si natolik věřili, že jsme nahráli naši první skladbu na videokameru. Z videa jsem na počítači odebral obraz, abych získal jen hudbu a dal
jsem ji volně k dispozici na Internet. Udělal jsem téměř profesionální webové stránky pro naši absolutně neprofesionální kapelu. Umístil jsem tam také návštěvní knihu, kde mohli posluchači psát názory na nás. Dnes se divím, že nebyly všechny ohlasy jen špatné, ale někomu se to dokonce i líbilo. Po několika dalších návštěvách naší "zkušebny" nám Zdeněk oznámil nemilou zprávu, která pro nás znamenala konec. Nesměli jsme u něj už nikdy hrát, protože si to otec nepřál. Tentokrát mě napadlo jediné - zeptat se v naší hudební škole, jestli nemůžeme cvičit tam, protože bicích souprav tam měli několik. Neviděli jsme v tom žádnou překážku, a proto jsme se poprvé těšili a nemohli dočkat, až skončí prázdniny a začne školní rok.
Prázdniny byly po dlouhém čekání pryč, za tu dobu jsem našel přes známosti dalšího nadšence pro náš styl, který hrál na baskytaru. S drobnými obavami jsme se já a Filip šli zeptat ředitelky umělecké školy, ta nás však lehce vyvedla z omylu a řekla nám, že by to šlo pouze s dozorem jednoho z učitelů. Nevzdali jsme se, protože nám zbyla ještě jedna možnost - jako dozor by mohl vystupovat náš učitel kytary. Dnes se tomu ani nedivím, ale tehdy mě to zdrtilo, učitel s námi hrát nechtěl, on moderní hudbě příliš nerozumí a ani se mu moc nezamlouvá. Dal nám však slib, že se poptá svých známých, jestli by neměli zájem. Hned příští hodinu kytary mi pověděl o jeho dlouholetém příteli, který by to s námi zkusil, jmenoval se Malina a učil hrát na basu. Domluvil nám s ním také schůzku, na které bychom se domluvili, jak to bude probíhat. Přišli jsme na ni všichni včetně nového člena (baskytaristy), jenž byl o rok starší jak my, takže v nás budil nervozitu. Stáli jsme před kabinetem a čekali, který z učitelů je
Malina. Po několika učitelích s obyčejným vzhledem vyšel ven jeden, co nápadně připomínal vlkodlaka - to byl náš hledaný číslo 1. Nepůsobil na nás příliš příjemně a nadšení z něj taky zrovna neplynulo. Suše se s námi domluvil na celkem nevýhodném, ale bohužel jediném možném čase. Příští týden jsme přišli všichni kromě Filipa, který byl svou chabou docházkou neblaze proslulý. Proto mi chyběla podpora a argumenty, když jsem se musel přít s názory Maliny a názory mými. Téměř celou hodinu jsme akorát ladili kytary, aby byly na jeho přání přesně naladěny a musel jsem obhajovat to, co chci hrát a proč se mi to líbí. Utěšovaly mě pouze 2 věci: zaprvé to byla úvodní hodina a zadruhé Filipovi se to líbit nebude a náš názor podpoří. Příště dokonce přišel i Filip, Malina však pro něj byl tvrdým oříškem, a tak jsme se podřídili některým jeho požadavkům. Ať mi to nebylo po chuti, některé z nich opravdu měly svůj smysl. Bohužel opět nám trvalo věčnost, než jsme se dostali k hraní a i to nestálo za nic. Většinou to končilo špatnou náladou nás všech. Po mnoha týdnech se situace zlepšila a to nejen hudební, ale taky technická. Malina totiž sehnal velmi kvalitní přístroj, který nás dokonale nahrál. Na zkoušce však samozřejmě chyběl Filip, a tak jsme nahráli skladbu bez jedné kytary. Došlo však k zlepšení našeho smyslu pro rytmus a došlo nám, že nejsme tak dokonalí, jak jsme se dlouhou dobu domnívali. Pak se však stalo něco nepříliš
příjemného, další týden přišel Filip, ale zase ne baskytarista. Malinovi se tyto organizační problémy řešit nechtěly, ale řekl nám, ať se domluvíme na čase, který nám vyhovuje - všechno se však krylo s jeho hodinami anebo jinými aktivitami, a tak s námi ztratil trpělivost.
Pak následoval rok odloučení, celou dobu jsem však skládal a vylepšoval svou techniku i moje starší skladby. Naučil jsem se vymýšlet sóla a značně jsem přitvrdil s hudbou. Zpívání jsem se vzdal, neboť jsem usoudil, že na tvrdou hudbu není vhodný příliš mladý hlas. Občas za mnou přišel Filip a zkoušeli jsme jen tak pro radost a zjistili jsme k našemu údivu, že jsme více sehraní jak kdy dříve. Bohužel nám však na aktivní hraní chyběly prostory a se Zdeňkem a baskytaristou jsme nekomunikovali. Myslel jsem, že tento nedostatek nahradím sportem na plný úvazek, to byl však můj velký omyl. Trvalo to sice rok, avšak konečně jsem nalezl to, co jsem hledal.
Pouštěli jsme si film pro obě třídy a díky této náhodě jsem se dozvěděl, že tam jsou také podobní nadšenci, kteří mají zkušebnu a hrají na baskytaru a na bubny. To bylo přesně to, o čem jsem celou tu dobu snil. Po pár dnech přesvědčování se k nám přidal i Filip, takže kapela byla konečně vytvořena. Trvalo to sice 2 roky, ale výsledek nakonec stál za to. Zkušebna byla perfektně vybavena, hráči hudebně zdatní a hlavně už nechyběla pořádná domluva. Všichni doufáme, že v budoucnu vystoupíme na školní akademii a budeme úspěšní.
