Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Začátkem minulého století byly Čechy s Moravou nejrozvinutější součástí rakouskouherské monarchie a největším českým městem byla Vídeň - žilo tam více Čechů než v Praze. V letech 1914-1918 probíhala první světová válka, po níž zbylo mnoho hrobů. Na troskách mocnářství vznikla 28. října 1918 zásluhou Tomáše G. Masaryka, hrdinského odhodlání vojáků a našich občanů Československá republika. Národní hospodářství bylo válkou vyčerpáno a jen ztěžka se dařilo zajišťovat životní potřeby. Keťasové (= lichváři s potravinami) zakopávali některé potraviny či zboží a prodávali je za vysoké ceny. Za premiéra Rašína byly zakázány šlechtické tituly a zahraniční podniky musely mít svá sídla v ČSR, aby získaný kapitál nemohly vyvážet ze země. Tehdejší ČSR před 2. světovou válkou bylo na žebříčku výroby na obyvatele čtrnácté ve světě.

Než jsem začal roku 1934 chodit do první třídy, bydleli jsme na vsi. Bylo tam pár sedláků a více chalupníků či domkářů, které pole sotva uživilo, takže tu bylo dost dřevo- či kovo- zemědělců, kteří na zimu někam jezdili do práce. Těžko se sháněla dobrá práce. Tatínek byl lakýrníkem, ale pracoval v cihelně jako závozník - musel ručně nakládat na auto s vlečňákem cihly, za jízdy s kopce v otevřené budce klikou brzdit a pak cihly zase překládat do železničního vagonu. Vracel se z práce se zkrvavenýma rukama od těch cihel. Potom si z nějaké tuhé kůže dělal navlékací chrániče prstů, ale vydržely sotva několik dnů - prodřely se. Byl ale rád, že tu práci měl. Za to dostal z cihelny slevu na cihly a za několik měsíců pro nás postavil zděný domek, na který si ale musel půjčit peníze a pak je splácet. Parcelu dostal od ovdovělé matky jako svatební dar.

Mnoho rodin bydlelo u sedláků jako deputátníci (za práci jim sedlák poskytoval bydlení, dohodnuté množství plodin a otop; peníze získali odprodejem produktů z deputátu), nebo měli od někoho pronajatou jedinou místnost za měsíční činži; mnozí bydleli třeba ve sklepě. Leckde si lidé stavěli za městy nouzová obydlí - chýše nebo třeba vyřazené vagóny. Vodu lidé měli z veřejných studní zadarmo, ale někdy ji museli nosit i z velké dálky. To si opatřili takové břevno - jho, na konce zavěsili džbery či kbelíky s vodou, nasadili jho na rameno či na hřbet a nesli domů, někde si vozili vodu na vozíku. Jenom panstvo mělo tehdy samospádové letité vodovody, obyčejně z dřevěných zakopaných trubek, jinak vodovody vznikaly málokde.

Továrny byly jen ve městech. Většina domácích potřeb byla domácí výroby (byla zpravidla na ruční kliku, nebo na šlapací pohon). K tomu chalupníkům sloužil tzv. dědek - sedací stolice s nožní svorkou, do které se upínal předmět opracovávaný pořízem. Tak se vyráběly hrábě, násady, střešní šindel, ba i jednoduchý nábytek. Zoraná pole zvířecím potahem po uvláčení někdy ještě osívali ručně z plachetky rozsévači; poté zralé obilí kosili stupňovitě seřazení ženci kosami a ženy jej po hrstech vázaly do slaměných povřísel. Někteří sedláci už měli i secí stroje a sekačky se zvířecím potahem a ti velcí měli i parní oračky a lokomobily k pohonu hospodářských strojů, např. mlátiček. Místy měli rolníci za stodolou žentour na zvířecí pohon (potah točil v kruhu kládou, připevněnou k ozubenému kolu a točivý moment se přenášel do stodoly, kde točil jednoduchými stroji - řezačkou k přípravě krmení, nebo fukarem obilí, vymláceného cepy na mlatu).

Cestovalo se na větší vzdálenosti vlakem s parní lokomotivou, někde krytými povozy - omnibusy, nebo spíše pěšky, či na kole. Auta bylo vidět málokde, silnice byly štěrkované a jezdily po nich hlavně povozy. Místy byly na potocích k mletí obilí vodní mlýny, někde zase větrné. Hlavními řemeslníky byli na vesnicích koláři, bednáři, kováři a také ševci. Vesnické produkty, včetně zeleniny, vajec, masa či jatečných zvířat, atd. se vozily k prodeji na trhy do města. Tam se zase kupovaly věci do domácnosti, oblečení, aj. Nic nepřišlo nazmar, vše se ve spotřebitelských řetězcích zužitkovalo a zbytek shořel v kamnech, takže se nikde nehromadily odpadky. Nejvíce práce musely zastat maminky, které se také staraly o domácí hospodářství a zahrádku. Ctěnými občany a nositeli pokroku byli hlavně učitelé, lékaři a faráři, starostové, poštmistři, hajní a obecní strážníci. Vyhlášky vybubnovávali místní strážníci. O nemocné kromě lékařů se starali i lidoví bylinkáři.

Místy ještě život ovlivňovali zámečtí páni, velcí sedláci a podnikatelé. Nedostávalo se pro všechny dostatečné péče. Podomní agenti nabízeli různé zboží, byli i žebráci, dráteníci a flašinetáři. Málokdo měl zavedenou elektřinu, ta se do vsí zaváděla až od roku 1925 a ne každý na ni měl peníze, takže se svítívalo petrolejovými lampami, mnohde i po dobu německého záboru a okupace od roku 1938 až do konce 2. světové války v květnu 1945. To byla pro lidi nejtěžší doba. Vyrábělo se hlavně pro válku, zažili jsme i bombardování, všeho byl velký nedostatek. Německá krutovláda zavedla přídělové hospodářství, za neuposlechnutí nařízení občany trestala a mnozí se proto konce války nedožili. Viz třeba vypálené Lidice s vyvražděním občanů. Našlo se mnoho kolaborantů spolupracujících s Němci, ale i takzvaných šmelinářů s nedostatkovým zbožím, které předražovali, a přežívali i po válce, dokud neskončil přídělový systém. Území ČSR nakonec z 92 % osvobodila od Němců Rudá armáda a z 8 % armáda USA. Opět bylo potřeba nejprve obnovit válkou vyčerpané národní hospodářství, obnovit zavřené školy a umožnit aspoň večerní vzdělávání lidem, aby se mohla naplno rozjet výroba spotřebních předmětů, stavebnictví, apod., a to včetně pohraničí, odkud byli Němci podle mezinárodní dohody vítězných mocností odsunuti.

K reprodukci hudby sloužil občanům jenom gramofon, ale existovalo hodně místních kapel, které vyhrávaly při slavnostech, bálech a pohřbech. Rádio tenkrát bylo v plenkách, až před 2. světovou válkou se začalo rozmáhat. Do té doby neměli letci žádné spojení s letišti a řídili se mapou, někde i světelnými majáky. Po prvních krystalkách kolem roku 1920 se objevily sem tam i objemné středovlnné a krátkovlnné přijímače, které si každý ještě nemohl koupit, takže se chodilo poslouchat k sousedům, držely se "černé hodinky" s vyprávěním či se dralo se sousedy peří. Sobota ještě byla pracovním a školním dnem, k týdennímu odpočinku musela stačit neděle; kde byl dobytek, stejně se musel i v neděli obsloužit a nakrmit, takže vlastně na vsi žádná rekreace či dovolené neexistovaly. Zato byly školní prázdniny a na vesnice přijížděly děti z měst, čímž vlastně obohatily místní život a naopak měly možnost více poznat přírodu. Každý lpěl ke svému kraji, kde žili již jejich předkové a lidé si vzájemně pomáhali, sdružovali se ve spolcích a dá se říci, že žili sice těžce, ale spokojeně.