Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• vypravování s prvky zamyšlení

Dosud jsem ještě nikdy nepomyslel, že se snížím k psaní deníku. Avšak co tím můžu zkazit? Ne, počkat. Důležitější otázka je, jestli mi vůbec něco jiného zbývá. Bohužel, odpověď je jasná. Všichni kolem mě jsou mrtví. Všichni, které jsem znal, všichni, kdo mi byli blízcí. Válka sice už skončila, ale za jakou cenu? Zjišťuji, že nakonec je lepší si své myšlenky zapsat, než jen tak blábolit do vzduchu.

Proč k tomu všemu vlastně došlo?
Celý spor eskaloval během několika let. Začalo to zdánlivě nevinnými myšlenkami, jež se zrodily v hlavě jednoho člověka. Nikdo je nebral seriózně. Poté, když byly tyto myšlenky přeměněny v činy, tvářili se všichni překvapeně a zaskočeně. Hlupáci. Co jsme už tehdy věděli? Bylo zcela jasné, že se minulost opakuje. A my, i když znalí historie, jsme se ochotně rozhodli všechno přehlížet. Nikdo nedbal na to, jaký mír ve skutečnosti je - fragilní. Když si celý svět začal uvědomovat, co se vlastně děje, a že je nutnost zakročit, bylo již pozdě. Co mohli dělat obyčejní lidé? Prakticky nic. Strachovat se, schovávat se a doufat. Tahle válka nebyla jako ta předtím, kdy mnohdy obyčejný člověk dokázal neuvěřitelné činy, které pomohly konflikt zvrátit. Byla odlišná...

Byla nukleární. Na lidi bylo pohlíženo v mikroskopickém měřítku. Šlo jen o prostředky k vyřešení sporu. No a co, že hodlám shodit bombu na milion vlastních lidí, když je na stejném místě i vedoucí čety mého protivníka? Takové byly myšlenky těch mocných. Těch, kteří se zajímali pouze o to, aby byli v této válce vítěznými.
Jak jsem zmínil již předtím, všechno to nevyvrcholilo ihned. Nukleárním zbraním předcházelo zbrojení obyčejných lidí, zavedení povinné vojenské docházky, příprava atomových krytů a taky snaha o ujednání sporu mírovou cestou. To ještě tahali za nitky ti moudří a bohužel to také byli ti, kteří šli na popravu jako první. "Normální" spor, pod tím si představte lidi, kteří zabíjejí lidi, byl veden asi tři roky. To už jednu ze stran přestalo bavit, jakým směrem se válka ubírá a rozhodl se použít zbraň hromadného ničení. To si samozřejmě protější strana nenechala líbit a použila svou, ještě silnější. Takhle to pokračovalo asi šest měsíců, dokud se z našeho světa nestala tato pustina.

Často se sám sebe ptám, bylo možné sporu předejít? Ale raději na to nemyslím, evokuje to ve mně myšlenky na minulost a na všechny, které jsem znal. Ještě častěji se však zajímám...jaká je naše budoucnost? Máme vůbec nějakou? Jakým směrem se budeme odvíjet dál? Náš svět se stal hodně podobný tomu z románu Richarda Mathesona, minus ty zmutované potvory. Populace byla snížena na několik statisíců či dokonce desetitisíců. Nejsem jediný přeživší, je nás více. Jsem však jediný v okruhu minimálně 200 km. Jediným komunikačním prostředkem je rádio, v němž každý den v tu samou hodinu zve cizí hlas do nějaké přeživší enklávy. Možná se tam jednou vydám.
Je lidstvo na pokraji vyhynutí? Ano. Vyhyne? To záleží, co se tím myslí. Lidé jako druh homo sapiens sapiens budou žít dál. Avšak naše kultura, naše flora, historické artefakty a památky, naši milí, naši příbuzní... To vše je nenávratně pryč. Což mě přivádí k otázce: Je vůbec pro co žít? Na to jsem dosud ještě nikdy nepomyslel.