Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Tak jako pokaždé, tak i předloni jsme se nemohli rozhodnout, kam pojedeme na dovolenou. Nakonec vyhrál Egypt, který si vždy přál více můj muž. Byla jsem nejistá, zda je to šťastné rozhodnutí, ale snad by tak přemýšlela každá máma od tří dětí. Vše jsme tedy přizpůsobili naší volbě. V kufrech se nám kupilo vše potřebné do afrických tropů. Krémy, šnorchly, brýle, ale také teploměr a jiné potřebné medikamenty.

Když se řekne Egypt, vybaví se mi pyramidy, řeka Nil, faraóni, sfinga, hrobky a mumie. Egypt je jedna z nejstarších kolébek lidstva na zemi. Prožil svou velkou éru v době, kdy ostatní lidstvo začalo teprve otevírat oči. Tak se to říká, ale moc civilizovaně na mě tedy nepůsobil.

A tak se jelo! Bylo celkem náročné pobrat rozměrná zavazadla a naše ratolesti. Cesta letadlem byla celkem snesitelná. Holky hltaly chemické občerstvení od letušek, které by jim za jiných okolností vůbec nechutnalo. Jenže v letadle je to úplně jiné.
Do hotelu jsme dorazili až za šera. Krása prostředí a hotelu, svěžest a teplo vzduchu mě nabíjely silou a energií. Holky vyváděly, jako kdyby moře byla jedna veliká zmrzlina, kterou mají tak rády a naše neposedné batole najednou sedělo v kočárku, ze kterého jindy nadšené nebylo! Viděli jsme podmořské útesy, barevné korály i ryby různých tvarů a barev. Křišťálově čistá a dokonale vyhřátá voda nás sváděla k nekonečnému šnorchlování a krmení ryb pod vodou. Místní domorodec Ismael nám ukázal město a život tamních lidí. Moje pocity byly velmi smíšené. Tady luxusní hotel, hned vedle hromada odpadků, špína, smrad, zase překrásný dům, chudoba a žebrající špinavé děti. Stabilitu těchto lidí udržuje snad jen neotřesitelná víra v bohy a náboženství, které po smrti pomůže každému najít jeho místo.

"Tatínku, necháš nám udělat rastu?" žadonily děti každý den. Co bychom pro naše děťátka neudělali! Kristýnka se s radostí obětovala jako první. "Trvalo to čtyři hodiny, takže Marcelka musí přijít až zítra," překládal muž slova kadeřníka. Naplánovala jsem si, jak to všechno udělám. Já s Lukáškem pobalím věci před cestou domů a Tomáš s holkami dořeší ty vlasy. A tak jsem v pokoji zůstala s Lukáškem sama. Pěkně jsem se zamkla a pro jistotu, aby mě nikdo neukradl a pak mě nechtěl vyměnit za velblouda Aliho, jsem si na dveře dala ještě petlici. To jsem dělat neměla! Když jsem na balkóně dávala ručníky na šňůru, Lukášek mi stále utíkal, a tak jsem chtěla posuvné balkónové dveře jenom přivřít. Jenže sklo mi proklouzlo rukou a dveře se zabouchly...

Žádná klika, nic čím by se daly otevřít! A tak jsem tam stála, nahá, zoufalá a značně panická. Představa, že tam budu čtyři hodiny, než se vrátí manžel, pomyšlení, že na dveřích je ta blbá petlice, mě donutilo křičet z pátého patra o pomoc. Volejbalisté přerušili hru a propukli v hlasitý smích. Když se vyřechtali, pomoc mi opravdu vyjednali. Hotelem se ozývaly rány a já se klepala jako osika. Uklidňovala jsem se pouze pomyšlením, že se vše vyřeší, než přijde manžel a že Lukášek je u mě. Trvalo to snad celou věčnost! Nejhorší byla ta petlice. Najednou velká rána, dveře padly k zemi, balkón se otevřel a v pokoji stál můj rozzuřený muž, uplakaná Kristýnka a ředitel hotelu. Manžel řval a brunátněl, co vyvádím, že se měl hned vrátit za Mackem a jestli ji někdo ukradne, tak uvidím. Ředitel se ptal: "Madam, vše OK?" Třesoucím se hlasem jsem odpověděla: "Madam není OK, madam kaput." Vše se pomalu uklidnilo, Lukášek se smál, ale Kristýnka stále plakala. "Proč pláčeš Kyky?" ptala jsem se. "Mami, my jsme přišli a tam nějaký pán říkal, že něčí manželka je zavřená na balkóně a náš taťka křičel: 'To bude určitě ta moje, já ji zabiju!'" Tak se o mě bála ještě víc, vlastně kvůli ní se vrátili, protože chtěla být se mnou.

Nakonec vše dobře dopadlo! Manžel se uklidnil, že Marcelka byla v pořádku, holky měly rastu na hlavě a já? Nevzala jsem si žádné ponaučení! Rok poté jsem chtěla v Tunisu pověsit plavky na balkón, ale zapomněla jsem si ho otevřít. Rána do hlavy to byla značná. Můj muž prohlásil, že jsem rizikový jedinec a že už se mnou víckrát nikam nepojede, protože je zcela jisté, že bych zase něco provedla. Uvidíme, snad ho přemluvím, vždyť to byla celkem legrace!