Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Víte, možná si toho nikdo nevšimne nebo se o to nezajímá, ale mě to velice zaujalo. Jednou jsem šel totiž takhle po ulici a kolem mě proletěl jakýsi papír. Málem mne trefil, načež ale pokračoval dál k nebi. V tu chvíli mě vrtalo hlavou, odkud se jen mohl vzít. Nejspíš z koše... Nebo jej prostě jen někdo odhodil... Možné je vše, ale já to chtěl vědět zcela přesně!

Posadil jsem se tedy vedle nejbližšího koše a pozoroval, zda nějaký papír nevylétne. Lidé na mě koukali, jak na blázna. Týpek, co zkoumá odpadkový koš, určitě si říkali... Čekal jsem nějakou dobu, ale žádný papír nevyletěl, tak jsem to tedy vzdal, už mi to bylo trapné.

Ušel jsem sotva pár metrů a opět kolem mne proletěl papír. To už jsem se naštval a začal jej pronásledovat. Ano, slyšíte dobře, sledoval jsem neživý papír. Běžel jsem za ním docela dlouho, lidé na mě koukali ještě divněji než u toho koše. Utíkal jsem totiž a pořád se při tom díval kamsi nahoru. Náhle ten papír zaletěl někam na střechu a já byl v koncích. Když jsem ale uviděl prázdné lešení opodál, svitla mi naděje. Rozběhl jsem se a pomalu vylézal jedno patro za druhým až na střechu. Představte si, ten papír se zasekl o komín! Tak jsem konečně zjistil, kde ty papíry končí. Nyní ještě musím zjistit, odkud startují...

Vrátil jsem se proto ke koši a vyčkával znovu. Vtom kolem někdo prošel a hodil obal od hamburgeru do odpadků, koš byl ovšem plný a takový lehký papírek krásně sjel dolů na zem. Avšak nehýbal se, už tam zůstal, ačkoliv jsem ho zkoumal nejméně pět minut. Tudy cesta nevede...

Napadlo mne, že ty papíry někdo musí házet z výšky, jinak by těžko doletěly až na střechu. Tak jsem vyrazil za lidmi, kteří něco jedli a papírový obal měli ještě v ruce. Nějaký ho vyhodil, nějaký si ho schoval do kapsy, jiný jej zas odhodil do rohu. Nikdo ho nevyhodil do vzduchu. Byl jsem tedy opět v koncích. Odkud se ten papír mohl jen vzít?

Sedl jsem si do parku, kde jsem si musel chvíli odpočinout, neboť mě už z toho pátrání rozbolela hlava. Pojednou ke mně kdosi přišel a nabízel mi jakýsi reklamní leták, vzal jsem si ho, a když jsem se na něj blíž podíval, byl jsem doma. Podobal se nápadně papíru, který jsem pronásledoval předtím, akorát nebyl tak zašpiněný. Jakmile jsem pak uviděl, jak v důsledku větru rozdávači letáků pár papírů ulétává do výšky, přestala mě úlevou bolet hlava. Těch pár ztracených hodin se nakonec neukázalo tak marných, ačkoliv nikoho jiného by taková pitomost ani nezajímala, avšak v tu chvíli jsem si to ani nepřipouštěl, měl jsem radost, že jsem tu "záhadu ztraceného papíru" vyřešil.