Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Šel jsem si zas lehnout sám do lože, která je dosti velká na to, aby se tam vešel i můj pes Ben, neumím si bez něj již život představit. Manželka mi zemřela před pár lety na srdeční infarkt, od té doby dům zeje prázdnotou a tichem. Jsem rád, že tu mám alespoň někoho. Mám dvoupatrový dům, který je plný chodeb a místností, které jsou nevyužity, nemám žádná vnoučata, ale někdy se za mnou zastaví můj syn, jenž už si žije svůj vlastní život. Přeci jenom jsem zapomněl zmínit jednu věc - cestou do obývacího pokoje chodbu lemují cenné obrazy, jejichž rámy jsou ze zlata a jejichž stáří sahá hodně daleko do minulosti.

Jednou jsem si zase jako obvykle šel lehnou do své lože se svým psem, vyndal si protézu z úst, položil ji na noční stolek, zhasl světlo a uložil se k spánku. Nic neobvyklého, ovšem to jsem ještě netušil, co mě čeká ráno.

Probudil jsem se a šel si do obývacího pokoje jako obvykle zapnout ranní televizní noviny, ale obrazy už nelemovaly chodbu. Byly pryč! Byl jsem šokovaný!
Neváhal jsem ani chvíli a kontaktoval okamžitě strážmistra od policie. Dveře byly zavřené a na zámek zamčené, ani žádné z oken nebylo rozbité. Kdo to udělal? Tuhle otázku mi nikdo nedokázal zodpovědět.

Za pár minut se můj dům naplnil policisty. Stíraly se otisky, stopy a nechybělo ani vyslýchání. Byl jsem z toho celý den v šoku. Někdo mi klidně mohl i ublížit...

Únavné vyšetřování pokračovalo několik dní. V domě se furt někdo motal. Ptali se mě na detaily nebo jestli si něco nepamatuji.

Dny běžely jako o závod a čas letěl jako přesýpací hodiny. Myslel jsem si, že vše je ztraceno, ale jednou mě z odpoledního šlofíku vyrušil telefon. Zvedl jsem ho s očekáváním, že to bude jeden z policistů, avšak ženský chraplavý hlas mě rychle vyvedl z míry, stejně jako můj štěkající pes, který běžel k zadním dveřím domu. Tenhle okamžik asi vše vyřešil.