Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Den, kdy jsem byla doma sama, jsem si pořádně užívala. Nestává se to tiž často, že by po mně nikdo nic nechtěl.

Ležela jsem v pohodlí svého křesla, když v tom zazvonil zvonek. Chvíli jsem se rozmýšlela, jestli půjdu otevřít, ale nakonec jsem se donutila vstát. Pomalu jsem se vypotácela na schody, sedla na zábradlí a jela až dolů. U dveří jsem se ještě chvíli rozmýšlela, jestli mám opravdu otevřít. Nakonec vyhrála zvědavost - kdo mě to ruší?

Za dveřmi stála jakási vyšší hubená postava. "Nazdar," vyhrklo to na mě a dřív než jsem se stačila nadechnout, stálo to v našem domě. "Dobrý den, mohu vědět, kdo jste?" zeptala jsem se zvědavě. "Já jsem čarodějka Dorka a vyhořela mi chalupa. Nemohla bych u vás nějaký čas bydlet?" oznámila mi s úsměvem na tváři. Já jsem v tom šoku vůbec nevěděla, co dělám a pozvala čarodějku k nám do obývacího pokoje. Po hodinách povídání jsem se s Dorkou velice dobře seznámila. Čarodějka byla hrozně milá a uměla spoustu kouzel, které mi předváděla. Byla jsem naprosto nadšená a usoudila jsem, že by nebyl špatný nápad, kdyby u nás nějaký ten čas opravdu bydlela.

Někdy ve večerních hodinách se vrátili rodiče a první otázky byly: "Kdo to je? Co dělá v naše domě?" Vysvětlila jsem rodičům co a jak a oznámila, že u nás prostě musí bydlet, ale mamka začala vyvádět: "Jsi normální, mít v baráku čarodějku? Ani náhodou!" Taťka se k ní samozřejmě přikláněl.

Šla jsem tedy za Dorkou do pokoje a se slzami v očích jí oznámila: "Bohužel u nás nemůžeš bydlet." Čarodějka se na mě smutně podívala a řekla: "Nevadí, já zkusím štěstí někde jinde." Po téhle větě jsme se rozloučily a čarodějka Dorka navždy odletěla na svém koštěti. Na tuhle krásnou návštěvu nikdy nezapomenu.