Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

OSNOVA:

Na základních školách neplatí pouze školní řád, jak jsem si to donedávna myslel. Panují tady i jisté síly, které se pokoušejí zamezit žákům cokoliv utajit. Jde o zákony schválnosti, kterým se nedá vyhnout za žádných okolností.

Je říjen a já chodím do posledního ročníku devítileté základní školy. Naše třídní učitelka, která nás učí češtinu a dějepis, je snad tou jedinou zdravě myslící osobou v celém ústavu, bez níž by se nemohl vůbec nazývat školou. Celá naše třída ji má ráda, bohužel jsme jí to nedokázali oplatit, dokonce jsme někdy postupovali přesně naopak.

"Děti, tady vám vyvěsím na stěnu tabulku s přehledem středních škol v našem okolí," držela v ruce oranžový obdélník z polystyrénu, na němž byl špendlíkem připíchnutý papír s vypsanými školami. Ačkoliv tomu nikdo nevěnoval pozornost, češtinářka ho přesto připíchla na nástěnku.

Hodina proběhla ve srovnání s hodinami jiných vyučujících nádherně a my o přestávce udělali to, co se nám pak vymstilo...

Spolužáci na chodbě odchytili šesťáka, který je neustále obtěžoval míčem, oni mu ho pak vytrhli z ruky a ve třídě si s ním pak házeli. I mě do této hry zapojili a bavilo je se dívat na rozčílený obličej dítěte. První hodil míč mně, já druhému a ten namířil na třetího, jenže míč nabral špatný směr a narazil do oné polystyrénové nástěnky, která se rozletěla na tři kusy.
"Cos to udělal, ty matláku?" ozvalo se z úst jedné vrstevnice, která nás během celé hry pohrdavě pozorovala. "Co plánujete dělat teď?"
Bez rozvahy jsme popadli ty trosky a naházeli je do nejbližší skříňky, do které nikdo za celá léta nevstoupil. Šesťák na nás chtěl žalovat, ale my mu pohrozili výhrůžkou, že mu pak míč nevrátíme.

"Třídní na to nesmí přijít, jak to utajíme!?" ptali jsme se jeden druhého během doby, kdy jsme zavírali dveře skříňky. Otočili jsme se a v ten moment se mi v hlavě vybavily slova naší chemikářky: "Co na mě hledíš jako na bombu?" Přesně tak jsme se totiž nyní tvářili my, protože do třídy vběhla třídní učitelka, před kterou jsme právě ukryli její práci, kterou jsme zničili. Nevšimla si, že nástěnka nevisí na svém místě, vlastně řekla jen tato slova: "Zapomněla jsem si tady jen třídní knihu a nějaké učebnice." V tu chvíli jsme se uklidnili, protože se už měla k odchodu, ale pak ještě pronesla: "Nevíte, kam jsem dala ty učebnice? Že by byly tady v té skříňce?" Zamířila k nám a holka, co nás před chvílí kritizovala, se začala hlasitě smát. Zatarasili jsme učitelce dvířka do skříňky vlastními těly a jeden z nás pronesl, že je mu špatně a jestli nemá v kabinetu nějaké léky na bolest hlavy. V ten moment se spolužačka už neudržela a začala se doslova válet po podlaze.

"Ale... Tobě je špatně? Dobře, tak běž k mému kabinetu, já za chvíli přijdu. A vy byste mi už mohli konečně s dovolením uhnout?" Velmi pomalu a neochotně jsme uvolnili přístup do skříně a učitelka ji otevřela. Sledovali jsme její reakci, dalo by se to přirovnat ke stavu zkamenění. Jako by zamrzla. To už musela naše spolužačka třídu opustit, jinak by se samým smíchem snad udusila. Naše třídní pomalu začala vytahovat ruce ze skříně a v nich držela všechny tři kusy, co zůstaly po tom, čemu se dříve říkalo "nástěnka".

Jakou jsme to měli smůlu, že učitelka otevřela skříň, ve které nikdy nic uloženo nebylo a do které se nedostala nikdy ani uklízečka, aby tam vytřela prach.
"Děcka, to ve vašem věku stále hrozí takové problémy? Já vám to pracně vyzdobím, nalepím, vypíšu a vy to tak zničíte? Co jste zase dělali? Já vám už opravdu nemám důvod v čemkoliv věřit, toto je strašné. Nemám slov!"
Jindy klidná a příjemná paní opustila třídu se zarudlým obličejem a minula zeměpisce, jenž stál ve vchodových dveřích. Byl vždycky škodolibý a pomstychtivý. Vše sledoval a dodal: "Hele, sami si pod sebou řežete větev. Jak jsem říkal, vás ani žádné střední školy zajímat nemusí, stejně se na žádnou nedostanete, tak já se vás u paní třídní pokusím zastat, ano? Řeknu, ať se kvůli takové blbosti netrápí, protože vy stejně střední školu nikdy nenavštívíte, natož, abyste četli jejich seznam na nástěnce, kterou jste zničili."

Sledoval jsem pohledy ostatních, v jejich očích šlehaly plameny. Učitel se škodolibě zasmál na své tučné tváři a otočil se na podpatku v domnění, že v klidu opustí třídu. To ale narazil do třídní učitelky, která se rozhořčená vracela a tím dostal vyhubováno: "Prosím tě, já toho mám už tak po dnešku nad hlavu, ještě tady musím odolávat nějakým srážkám." Učitel zrudl a podíval se na všechny přihlížející. To se už vracela i ona spolužačka, která se nad celou situací začala opět zajíkat smíchem. Nesmála se už jen ona, ale všichni ostatní a učitel raději ihned vyklidil pole při pohledu na nás a rozzuřenou učitelku.

"Děcka, to už mi příště nedělejte, od vás už očekávám jiné věci, tak prosím, vezměte rozum do hrsti, co vy si beze mě na střední škole počnete? Tam na vás nebudou čekat žádní trpěliví učitelé, tam si na mě vzpomenete, to už ale bude pozdě."
Dali jsme jí za pravdu a omluvili se. Vše tedy dopadlo dobře, a to drama bylo provázeno vtipnými chvilkami, které se v naší škole daly zažít jen párkrát. Nebýt této učitelky, tak jsme všichni naprosto nepoužitelní.