Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pohádka nemusí být plná draků, princezen a čarodějů a přece to může být pohádka. Každý člověk má svoji pohádku, ale málokdo si to uvědomuje. Stačí když zavřete oči a trochu se zasníte. Nepředstavujte si princezny a prince na bílých koních ani obrovské zámky a paláce či mluvící zvířata a draky, ale představte si místo, které existuje jenom ve vaší hlavě. Místo, do kterého se můžete podívat jenom vy a nikdo jiný. Že není pohádkové? Vždyť je pohádkové už jen proto, že neexistuje, ale vy ho stejně vidíte. Vidíte ho ve své hlavě. Je to velmi klidné místo, kde by každý z nás chtěl být, když se necítí dobře, když je mu smutno, když potřebuje potěšit...

A i já mám takové místo. Když zavřu oči a zasním se, vidím krásnou, letní, rozkvetlou louku s nádherně barevnými motýly a bzučícími, med sbírajícími včelkami. Vzduch voní květinami a trávou a slunce mě oslepuje svojí září. A vše je mnohem barevnější a krásnější než ve skutečnosti. Vidím podzimní les se stovkami nádherných odstínů žluté, oranžové, hnědé a červené. Barvy jsou tak výrazné, jak si to jen dokážu představit. Listí se pomalu snáší ze stromů k zemi, jako by padal barevný sníh. Kdesi v dáli proběhne mezi stromy srna s malým kolouškem a vůbec se mě nebojí, jen dále běží napít se k lesnímu potůčku, k potůčku s tak křišťálovou, čistou vodou. Vzduch nádherně voní lesem, jehličím a padajícím listím. Slunce prosvítá mezi stromy a stále ještě krásně hřeje, jako by zima byla ještě strašně daleko. Dále vidím hory, kopce i kopečky, jak jsou zasypány tím nejbělejším sněhem. Všechno působí tak klidně, i když s každým nádechem a výdechem vnímám, jak je zima krutá. Kolik zvířat díky jejímu mrazivému dechu asi přijde o život? Ale i přesto je zima fascinující. Z oblohy padají velké sněhové vločky a dopadají na vrcholky hor, na špičky stromů a vše je zahaleno studenou, bílou peřinou. Rampouchy visící ze stromů jsou jako skleněné špičky vyrobené šikovným sklářem a vše se třpytí ve slunečním svitu. A nakonec vidím první sněženky vykukující zpod zbytků sněhu. Derou se ven, aby ukázaly své něžné, bílé květy. Sníh taje a příroda začíná znovu ožívat. Po poli přeběhne zajíc a na nebi se znovu objevují stěhovaví ptáci. Začíná se oteplovat a slunce zase nabírá sílu a začíná příjemně hřát do našich obličejů.

Když se zasním ještě více, usnu a moje kouzelně krásná, pohádková příroda se rozšíří o děj. O děj tak neuvěřitelný, někdy až fantastický, který nemá žádné meze, žádné hranice. Mohu v něm vše, co se mi jen zlíbí, můžu létat, můžu běhat sem a tam a dokonce můžu být třeba i tou princeznou. Na snech je úžasné, že nemají žádné meze a člověk si je může užít, protože někdy se sny zdají být tak opravdové, že věříme, že se skutečně dějí. Pak se ale probudíme a někdy jsme zklamaní, že to byl jen sen.
Většina lidí si své sny téměř nepamatuje, někteří si je nepamatují vůbec a hrstka šťastných si pamatuje skoro vše. Spousta lidí si myslí, že se jim sny nezdají, ale jsou na omylu. Každému se zdají sny. Ať už to jsou sny z reálného života, pohádkové nebo dokonce hororové. Já patřím zrovna k té hrstce šťastných, co si pamatují téměř vše, co se jim v noci zdá. Moje sny se vymykají realitě, jak jen to jde. Někdy jsou hezké a někdy ošklivé, to už člověk nejspíš nějak neovlivní.
O jeden z mých hezkých snů, jenž se mi zdál už v době, kdy jsem byla malá holka, bych se s vámi ráda podělila:

Probudila jsem se jako každé ráno ve své posteli v mém pokoji a šla se umýt. Po snídani se pro mě zastavila kamarádka Marcela a šly jsme ven. Nic ve snu nevypadalo jinak než ve skutečnosti. Všechno bylo jako vždy, tak jak má být.
Byl krásný, teplý, letní den. Šly jsme do lesa, k malému potůčku, kam jsme si chodily hrávat. Potůček pomalu tekl a my si v něm máčely nohy a povídaly si. Po stromech běhaly veverky a když nějaká z nich slezla ze stromu dolů, snažily jsme se ji chytit, abychom si ji doma ochočily. Ale samozřejmě, že jsme nebyly tak rychlé, abychom nějakou dohonily. Ale pak se stalo něco zvláštního. Jedna veverka k nám pomalu přišla a sedla si před nás. Trošku kulhala, řekla bych, že měla zraněnou nožičku, ale ona naráz začala utíkat. Rozběhla jsem se za ní, chtěla jsem jí pomoct, třeba jí vzít k veterináři, ať se jí na tu ťapku podívá. Marcela běžela za mnou, ale po chvíli jsem zjistila, že už za mnou neběží. Veverka se zastavila a já ji vzala do rukou. S ťapkou náhle vůbec nic neměla. Rozhlídla jsem se, abych zjistila, kam jsem to vůbec doběhla. Byla jsem stále v lese a přede mnou se rozprostírala louka plná zvonečků, kopretin a ostatního lučního kvítí. Uprostřed louky seděla malá holčička, tenkrát mladší než já. Řekla bych, že jí mohlo být tak 7, 8 let. Jenom tam tak seděla, pletla si věneček z kopretin a plakala. Přišla jsem za ní a zeptala se jí, co tady dělá tak sama, ale ona neodpověděla a dál plakala. Tak jsem se jí zeptala, co se jí stalo, jenže ona mi zase neodpověděla. A když jsem se jí zeptala, proč pláče, konečně promluvila. Řekla mi, že nemá žádné jméno a taky žádné kamarády a žádný domov. Bydlela totiž v lese, spolu s ostatními, jí podobnými holčičkami. Bylo mi jí líto, slíbila jsem jí proto, že jí jméno vymyslím. Souhlasila a já jí dala jméno Kopretina, podle věnce, který vila. Holčička přestala plakat a slíbila mi, že se mi za to nějak odvděčí a zmizela. Nechápala jsem, kam se poděla a chtěla jsem se vydat zpátky najít Marcelu. Naráz jsem ale necítila zem pod nohama! A když jsem se podívala pod nohy, zjistila jsem, že se vznáším. Snažila jsem se vznášet výš a výš a ono to šlo! Vyletěla jsem nad les a letěla dál. Cestou jsem pod sebou spatřila Marcelu, jak se vrací domů, tak jsem jí zamávala a letěla domů. Když jsem před domem zase pevně došlápla na zem, probudila jsem se.

Sen se mi poprvé zdál, když mi bylo asi deset let. Zdál se mi pak ještě několikrát, ale nikdy jsem nezjistila, jestli ta malá holčička byla víla, nebo jiné pohádkové stvoření a jestli měla něco společného s mým letem domů. Ale byl to jeden z nejhezčích snů, co se mi kdy zdál a moc mě mrzí, že teď už se mi tento sen nezdává. Už jsem asi moc velká na sny o vílách, ale kdo ví, třeba se mi ještě někdy zdát bude.