Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Osmá třída nám pomalinku, ale jistě končila. Na konci školního roku jsme si jako každoročně vyrazili na školu v přírodě. Událo se tam toho opravdu mnoho, těmi událostmi by se dalo popsat nekonečno stran v nekonečné knize. Zažili jsme tam toho zkrátka tolik, že si každý domů odvezl pomyslný kufr plný vzpomínek.

Školy v přírodě se mi vždycky velice líbily, to asi především proto, že zde každý hned zahodil přetvářku kamsi do neznáma a všichni jsme byli prostě už jen sami sebou, na nikoho si nemuseli hrát.
Podnikli jsme tam spoustu zajímavých výletů a užili si hodně zábavy. Nejvíce ale vzpomínám asi na ten výlet, na který jsme vyrazili čtvrtý den pobytu.

Po snídani nás autobus dovezl k cirka dvacet pět kilometrů vzdálenému zámku. Po jeho velice zajímavé prohlídce jsme se vydali pěšky zpět do našeho kempu, který nám pro těch pár dnů sloužil jako dočasný domov.
Kráčela jsem velice rychle, a tak jsem se ocitla až úplně vepředu dlouhého zástupu pochodujících lidí. Učitel, jenž nás měl vést, měl přímo "výborný" orientační smysl. Šly jsme tedy společně s další kamarádkou před ním, v ruce držely mapu a radily mu, kudy jít. Za námi třemi široko daleko nikdo. Ale přeci jen tam někde byli, jen nám nestačili. Pokračovali jsme dále, až jsme dohnali další třídu z naší školy, která vycházela asi hodinu před námi ze stejného místa, když zrovna odpočívala na velikém kopci. Přidali jsme se k nim, takže po chvíli začali přicházet další spolužáci z naší třídy.

"Počkejte tady, já se hned vrátím, kdo se hne, má dvojku z chování," oznámil nám vyučující, když už nás tam bylo více.
"Jasně, šéfe," odpověděli jsme mu a raději si vyprávěli vtipy.

Učitel se ale přes hodinu nevracel, kamsi zmizel s jinou třídou. Proto jsme se rozhodli, že půjdeme dále sami. Tak jsme také učinili a s námi i další půlka školy. Všichni za mnou bloudili, jen já šla zkušeně dle turistických značek a ostatní mě po chvíli následovali.

"Stůj," zavolala na mě najednou jedna spolužačka, "zavoláme radši učitelce, jinak tady určitě zabloudíme," dodala, vytahujíc telefon z kapsy. Ale já jsem šla dál. Nakonec mě dohnali další dva kamarádi. Společně jsme pak po chvilce tápání našli správnou cestu do kempu, zbývalo ještě asi pět kilometrů. Nebáli jsme se a šli rovnou a bez váhání přímo dle našich smyslů. V kempu už pár lidí z naší školy bylo.

Učitel, který nám prve utekl, zrovna popíjel kávu, prý na nás zapomněl. Na zbytek naší třídy s paní učitelkou v čele jsme museli čekat ještě dvě hodiny, protože zabloudili.
A tak skončil jeden den plný zážitků.