Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je pondělí, něco kolem třetí hodiny ranní. Unaveně pátrám po telefonu, který mi společně s ostrým světlem mířeným přímo do očí zodpoví nevyřčenou otázku, kolik je hodin. S úlevou zase zpátky ulehám do vyhřáté postele, na hodinu a půl.
Jen co zavřu oči, už mě opět probouzí telefon. Tentokrát vstávám, v rychlosti se obléknu, sním jogurt a vyrážím na metro.

"Taky se ti dneska nechce nic dělat?" je první, co slyším po příchodu na oddělení od svých spolužaček, a unaveně si všechny oblékáme bílo-žlutou uniformu, která značí naše postavení zdravotnického asistenta.
"Tak Kristýna s Míšou mají dneska NIPky a ještě si vezměte šestnáctku," hlásí každodenně profesorka při ranním předávání služeb po nočních sestrách. Všechny naposledy zívneme a potom už otevíráme dveře od pokojů.

"Ahoj kluci, já vím, že se vám nechce, ale musíte vstát a jít si vyčistit zoubky," nutím děti a přitom na pokoji otevírám okno. Mezitím z postelí vylézají děti předškolního i školního věku, jež se na nás netváří moc nadšeně. Ovšem to se během dne změní. Po necelé hodince práce ještě upravíme postele, sklidíme věci ze stolečků a zdá se, že vše je připraveno na každodenní vizitu.
Návštěva lékařů některé malé pacienty potěší tím, že uslyší vytouženou větu: "Tak už jsi v pořádku, zítra můžeš jít domů." Pro ty ostatní, kterým se hospitalizace na dětském oddělení v Krči ještě o něco prodlouží, má personál připraveno učení i zábavu. Paní učitelky "trápí" školáky s angličtinou, matikou nebo češtinou, zatímco my připravujeme hry pro ty nejmenší. Přestavujeme pokoje tak, aby si mohli hrát i ti, kteří jsou upoutáni na lůžku, například se zlomenou nohou nebo po operaci slepého střeva.

Sympatie dětí k nám se zrovna zlepšily, když nás paní profesorka shání k přípravě medikace.
"Dvořák na šestnáctce jde na operaci, aplikujte mu atrophin a morfin," čte sestra v chorobopisu mladého sportovce, jenž si roztrhl lýtko při jízdě na kole. Pečlivě kontrolujeme množství látky jemu určené a připravujeme správné jehly. Vše je hotové, dvakrát zkontrolované a už jen stačí jít látku aplikovat.
"Neboj, jenom jedno štípnutí jako od včeličky," chlácholím vystrašeného klučinu a přitom dezinfikuji místo vpichu. Ještě vyholit operační ránu a pacient může jít na sál.

Blíží se půl dvanácté a pomalu se všechny scházíme na sesterně. Už jen předat informace o pacientech o dnešních výkonech a můžeme se vydat do šatny. Tak jako jsme se ráno rychle převlékly do uniforem, stejně tak rychle jsme v "civilu".
"Na shledanou a zítra zase ve stejnou dobu na stejném místě," loučíme se a pospícháme na autobus, který nás unavené odveze až domů.