Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Víte, pomoc je v některých případech zapotřebí, když jsme v mezních situacích a sami si neporadíme, ovšem obvykle si o pomoc musíme říct. Samozřejmě záleží na lidech. Někdo pomůže, i když ho o to nikdo nepoprosí, a někdo nepomůže, ačkoliv jej o to jiný prosí, a to třeba i dosti zoufale. Bohužel, já byl ten první případ a pochopil jsem, jak moc velkou chybu jsem udělal...

Jako každý všední den jsem šel ze svého domova k metru, odkud odjíždím do práce. Každý někam pospíchal, nikdo neměl čas věnovat se nebohé mamince s kočárem u schodiště, která s ním chtěla pomoci dolů. Ta žena mi přišla dosti vystresovaná, rozhlížela se kolem sebe, koho by oslovila, ale nikdo si jí ani nevšiml. Rozhodl jsem se, že nebudu takový sobec jako ostatní, přistoupil jsem k ní a nabídl jí pomoc. Souhlasila, ale její nervozita ještě více stoupla. Šli jsme spolu po schodech a já nechápal proč, když už má po starostech. Dole jsme kočárek položili a ona si ještě vzpomněla, že nahoře nechala hračku. Řekl jsem jí tedy, že tu s kočárem počkám, než se vrátí. Tryskem vyběhla nahoru, jako by něco ukradla a já odsunul kočár ke straně, aby lidé mohli dál pospíchat.

Jenomže čas ubíhal a maminka nikde. Po necelé půlhodince jsem se rozhodl vyjít nahoru, sebrání hračky nemohlo přeci trvat tak dlouho. Avšak jakmile jsem vyšel schodiště, ta žena nebyla nikde v dohledu. Vrtalo mi hlavou, co se s ní stalo. Rychle jsem se tedy vrátil pro kočárek, vynesl jej nahoru, poté jsem objel celý areál metra i jeho okolí, ale nic - nikde nebyla. Ničemu jsem nerozuměl, matka by přece nikdy neopustila své dítě, i kdyby se stalo cokoliv. Nedalo mi to a podíval se na to dítě blíž. Bylo přikryté do bílého ručníku až po hlavu. Odkryl jsem jej a zděsil se. Bylo celé zkrvavené, ale ne od nějaké rány, vypadalo spíše jako čerstvě narozené. Ano, byl to novorozenec, ani ne pár hodin starý!
Polekal jsem se, už jsem vše pochopil. Ta žena porodila doma nebo někde v ústraní a poté děťátko dala do kočárku a šla do metra, aby jej přenechala nějakému obětavému chudákovi, jako jsem já.
V hlavě jsem měl nyní zcela jasno, co mám dělat - odnést kočárek na nejbližší oddělení policie...

Přikryl jsem proto dítě zpátky a pospíchal k tramvaji. Nejbližší služebna se nacházela asi dvě stanice daleko. Ano, mohl jsem jít pěšky, ale trvalo by to strašně dlouho a já se bál, aby to dítě do té chvíle nezemřelo. A než by na mé místo dojela policie, byl bych tam dříve tramvají. Jenomže jako na potvoru na další stanici nastoupili revizoři, a když jsem se chystal odejít, odchytli si mě. Samozřejmě jsem neměl jízdenku, nestačil jsem ji orazit, a tak mě pokutovali. Ovšem když jsem vytahoval občanku, jeden z nich si všiml mých zkrvavených rukou od toho dítěte a hned na mě křikli, abych jim ho v kočárku okamžitě ukázal. Všechno se najednou obrátilo proti mně...

Vystoupili jsme a odváděli mě na onu služebnu, kam jsem sám měl namířeno. Namáhal jsem se zbytečně vysvětlováním, jak jsem k tomu dítěti přišel. To pak odvezli do nemocnice, já zůstal na policii a stále vysvětloval donekonečna to samé. Už jsem z toho pomalu blbnul, pozdě v noci jsem již byl z výslechu natolik vyřízen, že jsem se chtěl ke všemu doznat, naštěstí však policii přišel záběr z kamer, o které jsem je požádal a na nich viděli tu ženu, jak tam čeká a pak jak k ní jdu já, zmizíme na schodišti a ona poté sama odzdola zbrkle utíká. Policistům to už došlo a omluvili se mi, leč pokuta od revizorů mi asi stejně zůstane.

Ani nevím, co se s tou ženou potom stalo, možná že ji pak někde našli zfetovanou či opilou, už jsem nechtěl na policii volat, jak to dopadlo, byl jsem rád, že mě ještě nezavřeli do vazby. A to všechno jsem měl kvůli tomu, že jsem jen chtěl pomoci. Od té doby se už kočárkům vyhýbám, a když už taková situace jednou nastane, nespustím maminku z očí!