Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Každý rok jezdíme s partou známých na jarní prázdniny na hory. Ani letošní prázdniny nebyly vyjímkou. Nejdříve jsme nemohli pro tolik lidí sehnat žádnou chatu, ale nakonec se ubytování povedlo obstarat. Všichni se těšili na den odjezdu.
Nadešel den D a kolona čtyř aut, s lyžemi na střeše, vyrazila na dovolenou do hor. Počasí nám vůbec nepřálo. Silnice byly namrzlé a proud aut také nechyběl. Všude kam se podívám samý sníh. Není vidět na krok. Mlha hustá jako mlíko nám rovněž znepříjemňuje cestu. Studené počasí na mě působí zvláštně. Připadá mi, jako by mě chtěla hustá mlha utěsňovat, brát mi volnost. Sněhové vločky narážející na sklo, které se ihned rozpouští a mizí, ve mně vzbuzují pocit lítosti, smutku. Chvíli pozoruji neovlivnitelné přírodní jevy a najednou mi připomenou můj, šťastný nešťastný, životní zážitek...

Jednou mě kamarádka Julie pozvala, abych s nimi jela o pololetních prázdninách na tři dny na hory. Protože ráda lyžuji, s radostí jsem návrh přijala. První den jsme strávili na sjezdovce. Sluníčko svítilo a sníh byl super. Druhý den nás čekala túra na běžkách. S Julií jsme z toho zrovna odvázané nebyly, ale co se dá dělat. Jdou všichni, musíme jít také. K naší smůle bylo počasí hrozné. Foukal vítr, sněžilo, mrzlo... "Opravdu skvělé počasí," proběhlo mi hlavou. Nic jsem neříkala a vyrazila. Šly jsme si svým tempem a hlídaly si ostatní. Vždy jsme někoho viděly před sebou i za sebou. V klidu jsme si povídaly, smály se... Najednou jsme se rozhlédly a...nikde nikdo. Julie i já jsme věděly - ale ani jedna se neodvážila vyslovit nahlas - jaká je naše situace. Vůbec jsem to tu neznala a Julie jen trochu. To nám moc nepřidalo, i když jsme věděly, jaký je náš cíl. Obě jsme zrychlily. Počasí se zhoršuje. Sněží čím dál víc... Zvedá se větší vítr... Rozhlédnu se. Mlha přede mnou, mlha za mnou. Julie nikde! Podívám se ještě jednou. Nikde ji nevidím! Co teď!? Co mám proboha dělat? Jak se to jen mohlo stát? Vždyť jsem ji pořád viděla? Mám se vrátit nebo jít dál? Tolik otázek a já neznám ani na jednu odpověď. Vzpomenu si na americké filmy: "Hlavně nezmatkovat a zachovat klid!" Na chvíli se zastavím a vzpomenu si, kde jsem ji na 200% ještě viděla. Nasadím tempo Kateřiny Neumannové a vracím se zpět na ono místo. Cestou koukám po všech kolemjdoucích, jako bych v životě neviděla člověka. Červená bunda, černé kalhoty. To je určitě ona! S úsměvem se k ní řítím a...je to jen nějaký mladý běžkař, který zrovna odpočívá po náročném sprintu do kopce. Úsměv mi sice oplatí, ale můj v mžiku ztuhne a opět se ve mně vzbudí panika a strach o nejlepší kamarádku. Pohotově se mě zeptá, jestli mám nějaký problém a já mu důvěřivě, se slzami v očích a trochu zmateně, vše řeknu. On neváhá a ihned skočí do stopy. Okamžitě se zařadím za něj a ženu se s ním vstříc Juliině záchraně. Síly mi docházejí každým pohybem. Na nohou se držím jen silou vůle. Nevnímám nic kolem mě a hledím na záda známého neznámého. Napadají mě ty nejhorší myšlenky, co se jen mohlo Julii stát. Někdo ji unesl nebo spadla z nějakého srázu? Najednou slyším: "Lenko, tady je!" Proberu se a co nevidím. Julie sedí na zemi se zlomenou lyží, zlomenou hůlkou a vymknutým kotníkem. Vyčerpaná padnu na zem a ze všech sil obejmu Julii. Jsem šťastná jako blecha. Ze známého neznámého se vyklube člen horské služby, který hned Julii prohlíží. Zavolá skútr, jenž po chvíli přijede a odváží Julii. Ještě zavolám Julčiným rodičům a už nasedám také na skútr. Samozřejmě nezapomenu poděkovat našemu záchranáři a již odjíždíme obohacené o nový zážitek...

Tento zážitek přispěl k tomu, že si sebe ještě více vážíme a naše přátelství je mnohem silnější... Nikdy by mě nenapadlo, jak strašná může být ztráta blízkého člověka...